Dnes uplynul měsíc. Byl čtvrtek odpoledne a já každou minutou čekala svého Iva. Bylo naším zvykem, že mě zavolal „postav na kávu“ za 5 minut jsem doma. Těšili jsme se na tu chvíli oba. A v ten čtvrtek bylo víc důvodů k radosti. Před námi byl delší víkend, v pátek měl volno. Měli jsme naplánováno spoustu práce, v neděli měla přijet po dlouhé době naše dcera.
Když mi zazvonil mobil a objevila se na něm ikona „volá Ivo“
netušila jsem, že se mi změní celý život. Ve vteřině. Od lékaře záchranky jsem
se dozvěděla, že můj manžel i přes veškerou laickou a profesionální pomoc
zemřel.
V hlavě pusto, rázem se ze mě stal robot. V hlavě
byla jediná myšlenka „co mám dělat?“ Odpověď přišla „jen se nesesypat“. Zoufale jsem se ptala doktora ze záchranky co mám dělat. „Já vůbec
nevím, co mám dělat“. „Nejlepší
by bylo, kdybyste přijela sem - do
Kralup“. Robot v mé hlavě našel další postup „zavolej syna, ten tě
odveze“. Polkla jsem prášek, na který naštěstí nejsem zvyklá, věděla jsem,
že mě chvíli podrží. Připravila jsem si
oblečení a s prázdnou hlavou čekala na další pokyn.
Dorazil syn, v navigaci nastavil adresu v Kralupech. Úmyslně
jsem si nevzala brýle na dálku, to mě izoluje od celého světa. Vše jsem měla
rozmazané, v hlavě i vidění. Na místo jsme dorazili za tmy. Všimla jsem si
jen hrozného prostředí, bylo to jako v nějakém filmu, tma, budovy skladů,
šílené cesty a na konci hlouček lidí a několik policejních aut.
Z dlouhé doby, kdy jsme čekali, než dokončí svojí práci
kriminálka, si pamatuju jen to, že jsem mluvila s kolegy Iva, kteří mě
vyprávěli o posledních chvílích mého manžela. Než se rozešli na dlouhý víkend,
uvařili si kávu, povídali si, Ivo byl veselý, jen v jeden moment řekl, že
je mu špatně. Později jsem se dozvěděla, že v tu chvíli umřel a pomoci mu
nebylo. Nikde, i kdyby se to stalo v nemocnici, šance by byla asi tak 1
procento. Celou dobu mě drží myšlenka,
že měl hezký den, že do poslední chvilky se mu na světě líbilo a vůbec netušil,
že se blíží jeho konec.
Policie mě předala papírový sáček s jeho osobními věcmi
– brýle, hodinky, peněženka, klíče od bytu. Za mě po celou dobu pracoval robot
v mé hlavě. Držel mě, jednal a mluvil za mě a já se jen dívala na všechno
kolem jako by se mě to netýkalo. Vím, že můj syn se s Ivem šel rozloučit.
Byla jsem za to ráda. Robot v mé hlavě mi to zakázal, rozhodl za mě, že
Iva si ve vzpomínkách zachovám takového, jakého jsem ho znala celých 32 let.
Na zbytek večera si moc nepamatuju. Cestou domů jsem začala
rozesílat smutnou zprávu nejbližším. Doma jsem se přivítala s dcerou.
Smutný večer kdy jsme vypracovávali seznam přátel s adresami, kterým se musí
rozeslat tak smutné oznámení. Jediné co vím, že bez dcery a snachy bych nebyla schopná. Já
nebyla přítomná, já byla jen automat.
Měla jsem štěstí, že mě obklopily moje děti. V mém největším
smutku jsem nebyla sama. Jen ten pocit mě držel na nohou. Jen to vědomí mi
dovolilo zvládnout večer a přežít do rána.
