Na hodinu přesně sedám k počítači a rovnám myšlenky.
V souvislosti s výročím mě vždy napadne něco radostného. Narozeniny,
výročí svatby. Neměla jsem letos žádné radostné výročí. Každé datum bylo první
od smrti Iva. Za pár minut už každý den, hodina a minuta nebude mít označení
první. Mám obavu, že absence označení „první“ nezajistí, že to nebude stejně
bolavé jako dřív. Před rokem jsem byla tak ochromená situací, že mě nezbývalo
moc síly na velké přemýšlení. Teď, když uplynul rok, nebolí to o nic míň. Posledních
pár dní, asi jak se blížilo výročí, byla to hodně těžká doba.
Za poslední rok jsem si předsevzala a splnila tolik úkolů,
jako dřív za deset let.
Vyčistila jsem jezírko, upravila břehy a až na pár opravdu
těžkých kamenů spravila bortící se boky. Připravila jsem na zrušení jeden
záhon, rozvezla jsem hodně koleček země po zahradě. Zamulčovala jsem všechno,
na co stačila fůra štěpky, co mi přivezl syn. A že to byla hromada! Uklidila a
natřel jsem náš domeček n zahradě. Sice mu říkáme bouda, ale slouží nám už
celou dobu, co zde bydlíme. Odizolovala jsem záhon travin od bazénu. Celé léto
jsem se dokázala postarat o bazén. Usadila pár betonových dlaždic a kamenné
šlapáky. Sklidila, zavařila a usušila všechno, co zahrada nadělila.
Vymalovala jsem špajz ve sklepě, natřela police a položila
lino. To samé jsem provedla s botníkem a vestavnou skříní na chodbě. Děti
mi pomohly přestěhovat nábytek v obýváku. Vymalovala jsem vestavnou skříň,
co vyrobil Ivo. Se Zuzkou jsme se odvážně pustily do malování koupelny. U obou
to byla premiéra. Já sice s Ivem malovala, ale vždy jen tam, kam jsem
dosáhla a koupelny jsem se bála, hlavně abych nespadla při akrobatických
kouscích nad vanou. Syn mi pomohl se záchodem. Nejhorší nakonec – kompletní
rekonstrukce kuchyně. Moje první koupená kuchyň! S Ivem jsme už plánovali
co, kde bude, ale stejně to zbylo na mě. Ani nevím, jestli bych se do toho
pustila, kdybych tušila, jak moc mě bude při té práci Ivo chybět.
Upletla jsem několik přehozů na postel, ušila první
patchworkovou deku, naučila se ručně šitý patchwork, šila jsem závěsy, záclonu,
upletla svetr, jako oddech vyšívala.
Hodně pomohli kamarádi a moje děti. Bez kamarádů by
nebyla kuchyň, elektrika na zahradě, spousta přišroubovaných věcí, chyběly by
technické konzultace. S Ivem jsme vlastně kromě jeho posledního roku byli
24 hodin denně spolu. Žádné manželství není po tolika letech bez problémů, ale
nebyla jsem sama – celý rok, každé ráno, každý večer. Vždy jsem měla s kým
probrat co a jak udělat. Byly rozdělené povinnosti. Pravda, Ivo toho doma moc
nestíhal, ale byly věci, o které jsem se nemusela starat – nakupování,
nepříjemné úřady, posledních dvacet let jsem prakticky neřídila. Teď si na Iva
vzpomenu snad při každém vynášení odpadků. Při každém vyndání popelnice. Výměna
žárovky byl pro mě problém. Zuzka mě vyhecovala, vysvětlila mě, že vlastně
potřebuje tolik dek a přehozů, jen abych se měla čím zaměstnat. Má svých
starostí dost, ale snaží se volat a létá na návštěvu, co může. Moc oddechu si
neplánujeme, při každé návštěvě se snažíme o větší práci – natřená pergola a
nábytek na zahradě (moc je jí to za pomoci Paddyho povedlo), vymalovaná
koupelna, vytříděné a uklizené věci po Ivovi. K narozeninám mi darovala
týdenní dovolenou na vysočině. První dovolená po mnoha letech a první
„vypadnutí“ z domu po roce. Ještě jeden velký pomocník – Grace. Pes, který
mě miluje celým svým psím srdíčkem, donutí mě zvednout se a vyjít na vzduch,
přitulí se, když potřebuju, nechá se „čochnit“, jak by řekl Ivo.
Za poslední rok jsem se naučila, jak se vybírají peníze
z bankomatu, znovu jsem se naučila řídit (chudák Mates má první bojový
šrám, jak jsem se nevešla do brány), naučila jsem vylézat na štafle – na vyšší
příčku, dřív mě to šlo jen na tu první, druhou. Naučila jsem se pracovat s
krumpáčem, jak se jezdí s plným kolečkem, jak se přesunují hodně těžké
kameny a předměty vůbec. Vyzkoušela jsem si, jaké to je, když se nemůžu bolestí
zvednout z postele a přitom musím. Jak se kupují a vyměňují žárovky. O
malování jsem už psala. Zkusila jsem si práci s přímočarou pilou a umím už
dokonce povolovat šrouby akuvrtačkou. Už vím, jak je těžké si zavázat sama
pořezanou ruku a neumazat celý byt. Obíhat sama doktory, shánět léky. Umím
zapojit a spustit jezírkové čerpadlo a filtr. Jaká je blbost snažit se vnitřkem
vyčistit bazénový filtr, jak je nutné vyčistit bazénové čerpadlo. Už vím, jaké
to je, když během jednoho dne (po rekonstrukci kuchyně) přestane fungovat nová
lednice, myčka, hodiny a jako perlička i v zapalovači dojde plyn. Znám nefungující kotel, nevyčištěné komíny,
nezkontrolované kotle. Jak se jedná s úředníky na všech možných úřadech –
notářem počínaje přes banku, finanční úřad. Jaké to je na veterině s Grace
– kastrace, vyndání bouličky, drápy, očkování. Dokonce jsem jí i sama
kleštičkama vyndávala svorku, kterou jí sešili ránu. Klíšťata taky zvládám. Umím bloudit i
s navigací po Praze i mimo ní. Umím už zpracovat 30 kg naloženého zelí a
naložit okurky naprosto sama (neopařit se). Poprvé jsem dnes vařila Ivovu
chloubu – svíčkovou. Dopustit vodu do systému (topení), odvzdušnit topení.
Vyčistit odpady. Zatlouct hřebík. To všechno a nejen to dělal Ivo.
Neumím celou noc spát a přestat kouřit. Občas neumím
ovládnout pláč. Neumím vrtat do zdi a hmoždinky jsou zatím španělská vesnice.
Neumím anglicky.
Umím velice dobře brečet z pocitu bezmoci. Sedím za
grilem na zahradě a brečím, protože ty sponky na filtru pořád a pořád tečou.
Sedím na lavičce a brečím, protože nenastartuju naši starou sekačku, která mi
návdavkem roztrhne ruku tak, že je pár dní k nepotřebě. Brečím, protože si
pustím na prst tak těžký kámen, že zčerná nehet. Nebrečím bolestí, ale bezmocí.
Jsou věci, které zvládám jen s obtížemi.
Mám ale pár pro mě zvláštních prožitků. V listopadu,
rok před Ivovou smrtí jsme v listopadu pozorovali nádherný přelet divokých
husí, loni při procházce s Grace, taky to muselo být v listopadu,
jsem slyšela stejné kejhání – zase přelétaly divoké husy. Na včerejšek se mi
zdál sen – viděla jsem divokou husu, jak se odpojuje od hejna a těžko dosedne
na naši zahradu. Přišla ke mně a očividně byla naprosto vyčerpaná. Chytla jsem
jí, chtěla jsem jí pomoct a vím, že jsem přemýšlela, co asi tak divoké husy
žerou, že jí asi krmení Grace nebude vyhovovat, cítila jsem její únavu, cítila
jsem pod dlaní její peří – vzbudil mě zvonek, zaspala jsem kamaráda, co si
přišel vyzvednout Grace na pravidelnou týdenní psí procházku.
Mám nastavené připomenutí na vyndání popelnice,
z neznámého důvodu se po smrti Iva nastavilo spuštění rádia, asi hodinu po
připomenutí. Poprvé mě to vyděsilo, kdo to rádio spustil. Další týden už mě jen
udivilo.
Když vezmu do ruky váleček nebo štětec, zaberu se do práce a
slyším hlas Iva, jak říká „už to miláčku přestaň matlat“ a já zjistím, že to
dotyčné místo skutečné už jen matlám. Jednou mě dokonce jeho sundal ze židle,
malovala jsem strop a když jsem se dostala do míst, kde jsem se mohla
přidržovat jen válečkem o strop, tak mi vynadal, ať neblbnu, když se mi motá
hlava, ať se na to vykašlu „je to jen strop“.
Mockrát mě při práci napadne, že někde sedí a pozoruje mě
při mé snaze zastat jeho práci. Sedí a usmívá se. Občas si představuju, jak diskutuje
s kamarádem Honzou, popíjí kávu. Už je jim oběma dobře.
