Jak letí čas.

Dnes je to 32 let, co jsem byla s Ivem. Žádné výročí jsme nikdy neslavili. Vůbec jsme nebyli slavící. Dokud byly děti doma, bylo to lepší, svátky, narozeniny, vánoce… Měli jsme rádi posezení s přáteli, oslavit to, že je nám dobře i když nejde o žádné výročí, svátek. Od smrti Iva počítám každou chvilku, co jsem sama – týden bez Iva, měsíc, za tři dny to bude půl roku.  Za dva dny by měl 62 let.

V našem věku jsme si už dávali dárky velice praktické a spíš si je vybíral oslavenec. K posledním narozeninám se Ivo nechal obdarovat sušičkou na ovoce. Nikdy jí ani nezkoušel naplnit nebo spustit. Byl to spíš dárek pro mě. Moc mi ale chybí drobnosti, kterými se snažil mě Ivo potěšit. Poslední pozorností bylo krásné veliké červené jablko. Nesnědla jsem ho. Bylo to těsně před jeho smrtí a já nechala i to jablko umřít. Nesnědla jsem ho. Pozorovala jsem, jak pomalu odchází, je to hloupé, ale nerada jsem se loučila i s tím jablkem. Dodnes mi zůstala v ledničce jedna mrkev, v den jeho smrti jsem vařila mrkvovou polévku-novým mixerem, který ten den doručili. Mrkev zůstává stejná, jako byla před půlrokem.

Je to dětinské, upínat se k maličkostem. Nevím, jestli se tak chovají všichni, kdo po někom smutní, ale já to dělám. Poslední zubní pasta, kterou jsme používali spolu, poslední okurky co jsme nakládali spolu. Poslední práce, co udělal na zahradě. Všechny věci, kterými jsem obklopená, nějakým způsobem souvisí s Ivem. Včetně času. Vzbudím se ráno v pět a hned mě napadne, že tou dobou Ivo vstával. V pět hodin jdu ze zahrady a podvědomě plánuju kávu, protože Ivo by měl přijet z práce.

Vím, že je to krátká chvíle co odešel, snažím se nechat čas plynout naplněný prací. Většinou to pomáhá, ale přijdou chvilky, kdy si sednu a stejně brečím jako malá holka. Naštěstí už překonávám smutek mimo domov. Už dlouho se neobjevila neovlivnitelná chvíle pláče mimo domov. Zdá se mi, že o to víc brečím doma. Nad nespravedlností, nad tím, že mě opustil tak brzo a tolik práce nechal na mě. Nad tím, jak postupoval IKEM, který by jedním vyšetřením zabránil smrti. Špičkové pracoviště, kde Ivo trávil tolik času v posledních dvou letech života. Obracím svůj smutek ve zlost. Někdy to pomůže, někdy mě rozbrečí bezmocnost a nemožnost vrátit čas.

Moc mi pomáhá Grace, tak moc spojená se vzpomínkou na Iva. Říkával nám „moje holčičky“. Pomáhá mi večer, přitulí se ke mně a počká, než začnu usínat. Pak seskočí z postele a jde spát jinam. Když v noci bloudím po bytě, připojí se ke mně. Když spolu nepracujeme na zahradě, což je jen tehdy, kdy prší nebo je opravdu špatné počasí, donutí mě vzít vodítko a jít se projít.

Sama sobě pomáhám prací. Naplněný celý den je docela účinný lék na smutek. Zahrada je nekonečnou zásobárnou práce. Vždycky jsem ráda zahradničila, miluju vylepšování zahrady. Práce, které s tím souvisí. Přemístila jsem letos spoustu zeminy, kamenů a myslím, že to je vidět. Chybí mi Ivo. Chybí při plánování (stejně bylo vždy po mém), ale probrat s někým, co je potřeba na zahradě udělat a převzít za mě tu těžkou práci, která teď zbyla na mě. Myslím, že by se Ivovi naše zahrada líbila. Možná by se mu líbilo i to, jak jsem po něm převzala jeho povinnosti na zahradě. Sekání trávy, vertikutace, docela už ovládám jízdu s kolečkem, práci krumpáčem, stěhování kamenů, se kterými bych dřív nehnula. Pořídila jsem si i pár pomocníků, kteří mi v práci pomůžou místo Iva. Konečně mám filtr k jezírku a jako bonus jsem koupila jezírkový vysavač. O čistotu vody se vždy staral Ivo. Teď je to moje povinnost.

Práci bez Iva docela zvládám, sice si popláču nad vlastní neschopností, ale to nevím, jestli je to zlost nebo smutek. Nejvíc mi chybí drobnosti. Udělat někomu radost – uvařit dobré jídlo, upéct něco dobrého, pochlubit se umytými okny. I po tolika letech se těšit, že se za chvilku vrátí domů. Dát si kafe a probrat všední starosti.

Chtěla bych jako mnoho lidí ve stejné situaci prožít ještě jeden všední den naplněný všedními starostmi a radostmi s tebou. Snad je ti tam - někde dobře. 

Ropušky.

Mám ráda všechna zvířata. Nejméně pavouky. Existuje pár výjimek, které nenávidím – vedou slimáci. Snad i proto každý rok čekám na návštěvu ropuch v našem jezírku.

Ropucha má hezké latinské jméno – Bufo bufo. Přesně odpovídá tomu, jak ropucha vypadá. Těžkopádná žába na nízkých nohách. I když se většině lidí zdá ošklivá, má krásné oči. Ropucha a ježek jsou asi jediní moji přirození spojenci v boji proti slimákům. Ježky jsem dřív na zahradě vídala často. Teď když potkám rodinku jednou za rok, jsem ráda. Tak mi zbývají jen moje ropuchy. 

Každé jaro – koncem března čekám, kdy se z jezírka ozve volání samečků, kterým vábí samičky. Není to kvákání, já říkám, že zpívají. Pamatuji si, že jsme toužili s Ivem vlastnit nějakou tu žabičku. Nechtěli jsme žádnou odnášet z přírody a i tak jsme se dočkali. První ropucha byla asi samotářka, objevila jsem jí pod kořenem u jezírka, objevila se a zase zmizela někde v zahradě.  Bylo to v roce 2008. Následující rok jsme něco upravovali kolem jezírka a odněkud se ozývala žába. Záviděli jsme majitelům vody, odkud se žába ozývala.  Probírali jsme, kdo ze sousedů má jezírko, kde asi žába je. Byl to zpívající sameček u nás. 

Od toho roku se vždy poslední týden v březnu objeví spousta ropušek, pobydou týden, deset dní, nakladou vajíčka a zase se rozběhnou po zahradách. Ropucha žije na souši, jen kvůli rozmnožování hledá vodu. Většinou se vrací do rodné vodní nádrže.  Samečci jsou menší a snaží se spojit se vším, co se jen trochu podobá žábě. Občas si to popletou s hadicí, vrhnou se po proplouvající rybě. Každý rok mi Ivo jednu žábu vyndal z vody a já jí fotila v jeho dlani. Letos jsem se odhodlala a jednoho žabáčka vylovila, vyfotila, a když jsem ho chtěla pustit do vody, tak se mě tak držel, že jsem ho musela sklepat z ruky. Asi si říkal, že tak obrovskou ropuchu ještě v životě neviděl.

Do června se bavím hemžením pulců. Protože v jezírku máme rybičky, přikrmuji je granulema. Pulci si tu informaci asi předávají, protože okamžitě přijdou na to, že taková granule pro ryby je dobrá i pro ně. Několik jich granuli obklíčí a já říkám, že surfují po hladině. Během chvilky granule zmizí.

Vždy kolem 10. 6. žabičky odejdou. Dávám si velký pozor, kdy to obrovské množství pulců se změní v žabičky a ty polezou z vody a rozprchnou se po zahradě. Všimnu si, že pulcům narostly nožičky, ale proměnu v žáby jsem nezjistila nikdy. Jediná výjimka byla v roce 2014, kdy mě Ivo na ten zázrak útěku zavolal. Je to nádhera, jak ti malí tvorečkové překonávají kameny. Jsou veliké jako včely a kameny proti jejich velikosti jsou obří. Snad během chvíle je jezírko prázdné a malé žabičky potkávám jen při okopávání záhonů.  Dospělé ropuchy přes den nevidím vůbec, ty čekají někde zalezlé na večer a pak teprve vyrazí na lov. 

Každý rok mně jejich návštěva komplikuje údržbu jezírka. Nerada jim zasahuju během té dvouměsíční přítomnosti do jejich prostředí.  Rozmnožují se přesně v termínu, kdy je potřeba vyčistit jezírko a přesadit lekníny. Až letos jsem vymyslela, jak je nerušit. Jezírko sice není čisté, ty dva měsíce obětuji. Syn mě pomohl vytáhnout srostlé, těžké přepravky, do kterých sázím lekníny. Do vody jsem vrátila jen dvě malé, plné leknínů ještě dřív, než se objevila první žabička. Spustila jsem je do hloubky, kde budou růst tak, jak každý rok – dokud se neobjeví jejich listy na hladině. Všechen kal jsem nechala tak jak nás po zimě bývá. Tím kalem je zaplněna celá hlubina, kterou v jezírku máme. Nejhlubší bod je asi metr.  Čerpadlo pustím, až se vylíhnou pulci. Pokud se mi tedy podaří ho spustit. Celou zimu bylo vypnuté. Kal odčerpám, až žabičky zmizí. Tedy v polovině června. Kraje jezírka jsem od listí vyčistila, než ropušky dorazily, zatím jen tam, kam jsem dosáhla ze břehu. Voda je zatím hodně studená a brodit se nedá. Voda v jezírku sice není podle mých představ, ale na větší práci bude příležitost před létem. Ropušky mají přednost.