Jak letí čas.

Dnes je to 32 let, co jsem byla s Ivem. Žádné výročí jsme nikdy neslavili. Vůbec jsme nebyli slavící. Dokud byly děti doma, bylo to lepší, svátky, narozeniny, vánoce… Měli jsme rádi posezení s přáteli, oslavit to, že je nám dobře i když nejde o žádné výročí, svátek. Od smrti Iva počítám každou chvilku, co jsem sama – týden bez Iva, měsíc, za tři dny to bude půl roku.  Za dva dny by měl 62 let.

V našem věku jsme si už dávali dárky velice praktické a spíš si je vybíral oslavenec. K posledním narozeninám se Ivo nechal obdarovat sušičkou na ovoce. Nikdy jí ani nezkoušel naplnit nebo spustit. Byl to spíš dárek pro mě. Moc mi ale chybí drobnosti, kterými se snažil mě Ivo potěšit. Poslední pozorností bylo krásné veliké červené jablko. Nesnědla jsem ho. Bylo to těsně před jeho smrtí a já nechala i to jablko umřít. Nesnědla jsem ho. Pozorovala jsem, jak pomalu odchází, je to hloupé, ale nerada jsem se loučila i s tím jablkem. Dodnes mi zůstala v ledničce jedna mrkev, v den jeho smrti jsem vařila mrkvovou polévku-novým mixerem, který ten den doručili. Mrkev zůstává stejná, jako byla před půlrokem.

Je to dětinské, upínat se k maličkostem. Nevím, jestli se tak chovají všichni, kdo po někom smutní, ale já to dělám. Poslední zubní pasta, kterou jsme používali spolu, poslední okurky co jsme nakládali spolu. Poslední práce, co udělal na zahradě. Všechny věci, kterými jsem obklopená, nějakým způsobem souvisí s Ivem. Včetně času. Vzbudím se ráno v pět a hned mě napadne, že tou dobou Ivo vstával. V pět hodin jdu ze zahrady a podvědomě plánuju kávu, protože Ivo by měl přijet z práce.

Vím, že je to krátká chvíle co odešel, snažím se nechat čas plynout naplněný prací. Většinou to pomáhá, ale přijdou chvilky, kdy si sednu a stejně brečím jako malá holka. Naštěstí už překonávám smutek mimo domov. Už dlouho se neobjevila neovlivnitelná chvíle pláče mimo domov. Zdá se mi, že o to víc brečím doma. Nad nespravedlností, nad tím, že mě opustil tak brzo a tolik práce nechal na mě. Nad tím, jak postupoval IKEM, který by jedním vyšetřením zabránil smrti. Špičkové pracoviště, kde Ivo trávil tolik času v posledních dvou letech života. Obracím svůj smutek ve zlost. Někdy to pomůže, někdy mě rozbrečí bezmocnost a nemožnost vrátit čas.

Moc mi pomáhá Grace, tak moc spojená se vzpomínkou na Iva. Říkával nám „moje holčičky“. Pomáhá mi večer, přitulí se ke mně a počká, než začnu usínat. Pak seskočí z postele a jde spát jinam. Když v noci bloudím po bytě, připojí se ke mně. Když spolu nepracujeme na zahradě, což je jen tehdy, kdy prší nebo je opravdu špatné počasí, donutí mě vzít vodítko a jít se projít.

Sama sobě pomáhám prací. Naplněný celý den je docela účinný lék na smutek. Zahrada je nekonečnou zásobárnou práce. Vždycky jsem ráda zahradničila, miluju vylepšování zahrady. Práce, které s tím souvisí. Přemístila jsem letos spoustu zeminy, kamenů a myslím, že to je vidět. Chybí mi Ivo. Chybí při plánování (stejně bylo vždy po mém), ale probrat s někým, co je potřeba na zahradě udělat a převzít za mě tu těžkou práci, která teď zbyla na mě. Myslím, že by se Ivovi naše zahrada líbila. Možná by se mu líbilo i to, jak jsem po něm převzala jeho povinnosti na zahradě. Sekání trávy, vertikutace, docela už ovládám jízdu s kolečkem, práci krumpáčem, stěhování kamenů, se kterými bych dřív nehnula. Pořídila jsem si i pár pomocníků, kteří mi v práci pomůžou místo Iva. Konečně mám filtr k jezírku a jako bonus jsem koupila jezírkový vysavač. O čistotu vody se vždy staral Ivo. Teď je to moje povinnost.

Práci bez Iva docela zvládám, sice si popláču nad vlastní neschopností, ale to nevím, jestli je to zlost nebo smutek. Nejvíc mi chybí drobnosti. Udělat někomu radost – uvařit dobré jídlo, upéct něco dobrého, pochlubit se umytými okny. I po tolika letech se těšit, že se za chvilku vrátí domů. Dát si kafe a probrat všední starosti.

Chtěla bych jako mnoho lidí ve stejné situaci prožít ještě jeden všední den naplněný všedními starostmi a radostmi s tebou. Snad je ti tam - někde dobře.