Roční výročí.

Na hodinu přesně sedám k počítači a rovnám myšlenky. V souvislosti s výročím mě vždy napadne něco radostného. Narozeniny, výročí svatby. Neměla jsem letos žádné radostné výročí. Každé datum bylo první od smrti Iva. Za pár minut už každý den, hodina a minuta nebude mít označení první. Mám obavu, že absence označení „první“ nezajistí, že to nebude stejně bolavé jako dřív. Před rokem jsem byla tak ochromená situací, že mě nezbývalo moc síly na velké přemýšlení. Teď, když uplynul rok, nebolí to o nic míň. Posledních pár dní, asi jak se blížilo výročí, byla to hodně těžká doba. 

Za poslední rok jsem si předsevzala a splnila tolik úkolů, jako dřív za deset let.

Vyčistila jsem jezírko, upravila břehy a až na pár opravdu těžkých kamenů spravila bortící se boky. Připravila jsem na zrušení jeden záhon, rozvezla jsem hodně koleček země po zahradě. Zamulčovala jsem všechno, na co stačila fůra štěpky, co mi přivezl syn. A že to byla hromada! Uklidila a natřel jsem náš domeček n zahradě. Sice mu říkáme bouda, ale slouží nám už celou dobu, co zde bydlíme. Odizolovala jsem záhon travin od bazénu. Celé léto jsem se dokázala postarat o bazén. Usadila pár betonových dlaždic a kamenné šlapáky. Sklidila, zavařila a usušila všechno, co zahrada nadělila.

Vymalovala jsem špajz ve sklepě, natřela police a položila lino. To samé jsem provedla s botníkem a vestavnou skříní na chodbě. Děti mi pomohly přestěhovat nábytek v obýváku. Vymalovala jsem vestavnou skříň, co vyrobil Ivo. Se Zuzkou jsme se odvážně pustily do malování koupelny. U obou to byla premiéra. Já sice s Ivem malovala, ale vždy jen tam, kam jsem dosáhla a koupelny jsem se bála, hlavně abych nespadla při akrobatických kouscích nad vanou. Syn mi pomohl se záchodem. Nejhorší nakonec – kompletní rekonstrukce kuchyně. Moje první koupená kuchyň! S Ivem jsme už plánovali co, kde bude, ale stejně to zbylo na mě. Ani nevím, jestli bych se do toho pustila, kdybych tušila, jak moc mě bude při té práci Ivo chybět.

Upletla jsem několik přehozů na postel, ušila první patchworkovou deku, naučila se ručně šitý patchwork, šila jsem závěsy, záclonu, upletla svetr, jako oddech vyšívala. 

Hodně pomohli kamarádi a moje děti. Bez kamarádů by nebyla kuchyň, elektrika na zahradě, spousta přišroubovaných věcí, chyběly by technické konzultace. S Ivem jsme vlastně kromě jeho posledního roku byli 24 hodin denně spolu. Žádné manželství není po tolika letech bez problémů, ale nebyla jsem sama – celý rok, každé ráno, každý večer. Vždy jsem měla s kým probrat co a jak udělat. Byly rozdělené povinnosti. Pravda, Ivo toho doma moc nestíhal, ale byly věci, o které jsem se nemusela starat – nakupování, nepříjemné úřady, posledních dvacet let jsem prakticky neřídila. Teď si na Iva vzpomenu snad při každém vynášení odpadků. Při každém vyndání popelnice. Výměna žárovky byl pro mě problém. Zuzka mě vyhecovala, vysvětlila mě, že vlastně potřebuje tolik dek a přehozů, jen abych se měla čím zaměstnat. Má svých starostí dost, ale snaží se volat a létá na návštěvu, co může. Moc oddechu si neplánujeme, při každé návštěvě se snažíme o větší práci – natřená pergola a nábytek na zahradě (moc je jí to za pomoci Paddyho povedlo), vymalovaná koupelna, vytříděné a uklizené věci po Ivovi. K narozeninám mi darovala týdenní dovolenou na vysočině. První dovolená po mnoha letech a první „vypadnutí“ z domu po roce. Ještě jeden velký pomocník – Grace. Pes, který mě miluje celým svým psím srdíčkem, donutí mě zvednout se a vyjít na vzduch, přitulí se, když potřebuju, nechá se „čochnit“, jak by řekl Ivo. 

Za poslední rok jsem se naučila, jak se vybírají peníze z bankomatu, znovu jsem se naučila řídit (chudák Mates má první bojový šrám, jak jsem se nevešla do brány), naučila jsem vylézat na štafle – na vyšší příčku, dřív mě to šlo jen na tu první, druhou. Naučila jsem se pracovat s krumpáčem, jak se jezdí s plným kolečkem, jak se přesunují hodně těžké kameny a předměty vůbec. Vyzkoušela jsem si, jaké to je, když se nemůžu bolestí zvednout z postele a přitom musím. Jak se kupují a vyměňují žárovky. O malování jsem už psala. Zkusila jsem si práci s přímočarou pilou a umím už dokonce povolovat šrouby akuvrtačkou. Už vím, jak je těžké si zavázat sama pořezanou ruku a neumazat celý byt. Obíhat sama doktory, shánět léky. Umím zapojit a spustit jezírkové čerpadlo a filtr. Jaká je blbost snažit se vnitřkem vyčistit bazénový filtr, jak je nutné vyčistit bazénové čerpadlo. Už vím, jaké to je, když během jednoho dne (po rekonstrukci kuchyně) přestane fungovat nová lednice, myčka, hodiny a jako perlička i v zapalovači dojde plyn.  Znám nefungující kotel, nevyčištěné komíny, nezkontrolované kotle. Jak se jedná s úředníky na všech možných úřadech – notářem počínaje přes banku, finanční úřad. Jaké to je na veterině s Grace – kastrace, vyndání bouličky, drápy, očkování. Dokonce jsem jí i sama kleštičkama vyndávala svorku, kterou jí sešili ránu.  Klíšťata taky zvládám. Umím bloudit i s navigací po Praze i mimo ní. Umím už zpracovat 30 kg naloženého zelí a naložit okurky naprosto sama (neopařit se). Poprvé jsem dnes vařila Ivovu chloubu – svíčkovou. Dopustit vodu do systému (topení), odvzdušnit topení. Vyčistit odpady. Zatlouct hřebík. To všechno a nejen to dělal Ivo.

Neumím celou noc spát a přestat kouřit. Občas neumím ovládnout pláč. Neumím vrtat do zdi a hmoždinky jsou zatím španělská vesnice. Neumím anglicky. 

Umím velice dobře brečet z pocitu bezmoci. Sedím za grilem na zahradě a brečím, protože ty sponky na filtru pořád a pořád tečou. Sedím na lavičce a brečím, protože nenastartuju naši starou sekačku, která mi návdavkem roztrhne ruku tak, že je pár dní k nepotřebě. Brečím, protože si pustím na prst tak těžký kámen, že zčerná nehet. Nebrečím bolestí, ale bezmocí. Jsou věci, které zvládám jen s obtížemi. 

Mám ale pár pro mě zvláštních prožitků. V listopadu, rok před Ivovou smrtí jsme v listopadu pozorovali nádherný přelet divokých husí, loni při procházce s Grace, taky to muselo být v listopadu, jsem slyšela stejné kejhání – zase přelétaly divoké husy. Na včerejšek se mi zdál sen – viděla jsem divokou husu, jak se odpojuje od hejna a těžko dosedne na naši zahradu. Přišla ke mně a očividně byla naprosto vyčerpaná. Chytla jsem jí, chtěla jsem jí pomoct a vím, že jsem přemýšlela, co asi tak divoké husy žerou, že jí asi krmení Grace nebude vyhovovat, cítila jsem její únavu, cítila jsem pod dlaní její peří – vzbudil mě zvonek, zaspala jsem kamaráda, co si přišel vyzvednout Grace na pravidelnou týdenní psí procházku. 

Mám nastavené připomenutí na vyndání popelnice, z neznámého důvodu se po smrti Iva nastavilo spuštění rádia, asi hodinu po připomenutí. Poprvé mě to vyděsilo, kdo to rádio spustil. Další týden už mě jen udivilo.

Když vezmu do ruky váleček nebo štětec, zaberu se do práce a slyším hlas Iva, jak říká „už to miláčku přestaň matlat“ a já zjistím, že to dotyčné místo skutečné už jen matlám. Jednou mě dokonce jeho sundal ze židle, malovala jsem strop a když jsem se dostala do míst, kde jsem se mohla přidržovat jen válečkem o strop, tak mi vynadal, ať neblbnu, když se mi motá hlava, ať se na to vykašlu „je to jen strop“.

Mockrát mě při práci napadne, že někde sedí a pozoruje mě při mé snaze zastat jeho práci. Sedí a usmívá se. Občas si představuju, jak diskutuje s kamarádem Honzou, popíjí kávu. Už je jim oběma dobře. 

Na spoustu věcí jsem si teď nevzpomněla, ale - Takový byl rok bez Iva. 

Jaro na zahradě

Letos by sebekratší zima byla pro mě dlouhá. Chyběla mi zahrada a dny, které strávím zavrtaná v záhonech. Každodenní plánování co dál vylepšit, přesadit, zastřihnout, objevování nově vykvetlých květin, keřů, kontrolou jak co a jak přezimovalo. Smysluplně naplněný den. Myslet na krásnou přírodu, pokud možno celý den. 

 

Samozřejmě od loňského roku si dovoluji objevovat a pořizovat nové rostliny, zahrada už má definitivní koncepci (neznamená to definitivní vysazení a uspořádání záhonů) a tak utrácím. Někdo si pořizuje pro mě zbytečné věci, jezdí na dovolenou, obléká se, vráží peníze do svého vylepšování, já vrážím peníze do zahrady (a kouření – fuj!). Už loni jsme si s Ivem odvážili koupit pár keřů, jsem moc ráda, že všechny se podařilo usadit napoprvé a všechny prospívají. Tedy, pouze pro bez, krásně zlatý Sutherland Gold‘ se mi nepodařilo najít to nejvhodnější místo. Je blízko pierisu a kontrast není to ono. Je to ale místo, kde se mu krásně daří a co vymyslím dál, to ještě nevím. Ale to je právě krása práce na mé zahradě. Ke každé rostlině, záhonu, kamenu znám historii kterou tvořím jen já a ne cizí architekt. Nevýhoda je, že ten vztah je tak úzký, že mě brzdí v zažitých pravidlech tvorby zahrad a už vůbec ne moderních! Každou rostlinu znám od malé sazenice a těším se z toho, jak roste (a jak jí zase budu muset přemístit, protože je rozpínavá moc). Není umění koupit drahé vzrostlé, krásné, kvetoucí sazenice a usadit na definitivní místo. Pokud možno na radu odborníka. Pro mě je zážitek studovat nároky, představovat si, jak na kterém místě se mu dařit a jak ten kousíček zahrady bude vypadat. Samozřejmě musím přesazovat a přesazovat. Když nějaký čas vynechám, stane se, že už není pomoci. Tak mám špatně vysazený Cotinus, chudák, je utlačovaný a na nevhodném místě ale už s ním nehnu. Je to přece můj semenáček a nevykácím ho! Raději ho zkouším tvarovat tak, aby mohl růst na původním místečku. Když byl vhodný čas na přesazení, nebylo vhodné místo. 

Letos jsem se věnovala hlavně těžké práci, potřebuji si maximálně usnadnit práci. S tím, co opravdu sama nezvládnu, mi hodně pomáhá syn. Práce pro mě ve výškách, práce s ploťákem, likvidace většího zahradního odpadu, obří kameny.

Letos jsem poprvé sama spustila vertikutátor , přestal vertikutovat v půlce zahrady. V čem je problém, já nezjistím. Poprvé po 30ti letech jsem sekala zahradu – sekačkou, která mě proklepe celé tělo. Syn prohlásil, „že mi k ní pořídí antivibrační rukavice“.  Doufám, že nebude moc deštivé léto a i přes její nedostatky sekání zvládnu.  Dnes ještě dodávám – já bych zvládla, ale sekačka se rozhodla umřít. Zasekla se mi startovací sňůra, napřed jsem si zranila ruku, pak jsem si poplakala (jak jinak), sekačku zaparkovala a už s ní nechci mít nic společného. 

Rozvozila jsem obří hromadu štěpky (obrovskou!) a zamulčovala jsem si dlouhé plochy podél plotu, sice to není úplně podle mých představ, ale vidina toho, že tam nestrávím týden jarním úklidem, mě utěšuje. 

Syn mi dovezl nádherné kameny a tak jsem se mohla pustit do rekonstrukce břehů jezírka. Musela jsem se konečně naučit s kolečkem, krumpáčem, jak zvedat a usazovat těžké kameny.  

 

Pořídila jsem asi nejdražší letošní položky na zahradu. Filtr a čerpadlo k jezírku a k tomu jezírkový vysavač (ten upotřebím i na bazén). Obě tyto vymoženosti snad zastanou práci Iva. Nejhorší pro mě je, že nemám v okolí nikoho, s kým bych mohla konzultovat pro mě technické záhady – smontování filtru, vysavače a jejich ovládání. To všechno byla práce Iva. Občas si popláču nad vlastní nemohoucností, ale doufám, že zvládnu i tyto dovednosti. Je toho ale hodně a ten konzultant mi opravdu chybí. Ještě, že mám kamaráda, který mi pomůže s obnovením rozvodu elektriky po zahradě. To je obor, do kterého se opravdu nepustím. 

Radikální přestavbu jezírka jsme si s Ivem naplánovali na letošní rok. Jezírko jsme chtěli zmenšit o část pod javorem, přetvarovat dno, vyměnit folii. Jezírko už se takové změny nedočká. Jsem ráda, že mám letos přesazené lekníny, vyčištěné břehy a až se rozutečou žabičky, tak vysaju celé dno. Pulci jsou už rozplavaní, tak musím čekat do června. Filtrace mi vyčistila dokonale vodu, tak je hodně vidět kal na dně. Pulci se usadili v rohu jezírka, které čeká na úpravu. Žabičky mají ale přednost, tak práce počká. 

Jsem moc ráda, že jsem loni dala na Iva a objednala spoustu cibulek krokusů, narcisů, koupil mi několik denivek a snad aby mě udělaly radost, tak všechny nádherně vykvetly. I denivky vyrazily a doufám, že znovu pokvetou. Vůbec mi loňské „úlovky“ udělaly radost. Všechno hezky přezimovalo, včetně odolné fuchsie. 

Vykopala jsem traviny na podzim zasazené u bazénu, izolovala jsem pražec, traviny znovu nasázela a syn mi pomohl uložit zbývající kameny na pražec. Líbí se mi to, jen aby se to líbilo i travinám. Pokud se uchytí a rozrostou, zakryjí částečně pohled na bazén. 

Snažila jsem se najít a utěsnit loňský potok-potůček, nějak se mi to nepodařilo dotáhnout do konce, někde voda ještě uniká. Hledání a definitivní opravu jsem odložila na dobu, kdy tu bude Zuzka a Paddy, více hlav, více rozumu a snad to dopadne dobře. Nerada bych ho zavezla zemí a osázela, ale i to je možnost.

Úpravy se dočkala i zelinářská část. Zatím malé, ale plánů tam mám víc. Zrušila jsem jeden záhon, zem jsem použila tam, kde byla potřeba a na jeho místo přijde kompostér. Sama nespotřebuji tolik zeleniny a manipulačního prostoru je málo. Rozloučila jsem se se dvěma letitými nemocnými angrešty. Byla to odrůda s malými plody, padlím, spoustou trnů. Vysadila jsem na jejich místo 2 stromkové, mě budou stačit a snadněji se o ně postarám. 

Letos se mi konečně podařilo natřít „boudu“. Už loni jsem se chystala, ale než jsem měla čas, tak obrostla malinami a růžemi. Je to domeček, který stál na původní parcele a naše rodina ho dokonce na konci stavby využila k bydlení. Byla to nutnost a strávili jsme tam celé léto. Jak jsme se tam vešli, to nechápu. Ale spali jsme tam všichni čtyři. Domeček je hodně starý, musím se postarat o opravu střechy, dobře nám ale sloužil a bude sloužit doufám dál. Vyklidila jsem ho, vytřídila věci (to je klasika – to se bude hodit) syn je vyvezl tu velkou hromadu na sběrný dvůr. 

V historické souvislosti se zahradou mám ve vzpomínkách sakuru, která se stále drží. Byl to velký strom, už když jsme parcelu pořizovali. I letos krásně vykvetla a až na pár suchých větví je krásná (zase práce, o kterou musím poprosit syna). Jako další, ale smutnou vzpomínkou je zlatý déšť, který moje maminka zapěstovala na kmínku (sama). Naposledy jsem se dívala, jak krásně kvete. Nerada, ale s ním se musím rozloučit. V létě už byl do poloviny proschlý, na kmínku už nemá žádnou kůru. Určitě si ale z něj vezmu řízek a pokusím se ho přemnožit.

Čeká mě ještě spousta práce. Asi nejvíc se těším, až budou pryč žabičky, voda v jezírku bude teplá a já ho dotvořím podle svých sil. Trávník po celé zahradě si také vyžaduje zvýšenou péči, několik-mnoho let. Mám obavu, že letos už s ním moc neudělám, snad příští jaro….

Jak letí čas.

Dnes je to 32 let, co jsem byla s Ivem. Žádné výročí jsme nikdy neslavili. Vůbec jsme nebyli slavící. Dokud byly děti doma, bylo to lepší, svátky, narozeniny, vánoce… Měli jsme rádi posezení s přáteli, oslavit to, že je nám dobře i když nejde o žádné výročí, svátek. Od smrti Iva počítám každou chvilku, co jsem sama – týden bez Iva, měsíc, za tři dny to bude půl roku.  Za dva dny by měl 62 let.

V našem věku jsme si už dávali dárky velice praktické a spíš si je vybíral oslavenec. K posledním narozeninám se Ivo nechal obdarovat sušičkou na ovoce. Nikdy jí ani nezkoušel naplnit nebo spustit. Byl to spíš dárek pro mě. Moc mi ale chybí drobnosti, kterými se snažil mě Ivo potěšit. Poslední pozorností bylo krásné veliké červené jablko. Nesnědla jsem ho. Bylo to těsně před jeho smrtí a já nechala i to jablko umřít. Nesnědla jsem ho. Pozorovala jsem, jak pomalu odchází, je to hloupé, ale nerada jsem se loučila i s tím jablkem. Dodnes mi zůstala v ledničce jedna mrkev, v den jeho smrti jsem vařila mrkvovou polévku-novým mixerem, který ten den doručili. Mrkev zůstává stejná, jako byla před půlrokem.

Je to dětinské, upínat se k maličkostem. Nevím, jestli se tak chovají všichni, kdo po někom smutní, ale já to dělám. Poslední zubní pasta, kterou jsme používali spolu, poslední okurky co jsme nakládali spolu. Poslední práce, co udělal na zahradě. Všechny věci, kterými jsem obklopená, nějakým způsobem souvisí s Ivem. Včetně času. Vzbudím se ráno v pět a hned mě napadne, že tou dobou Ivo vstával. V pět hodin jdu ze zahrady a podvědomě plánuju kávu, protože Ivo by měl přijet z práce.

Vím, že je to krátká chvíle co odešel, snažím se nechat čas plynout naplněný prací. Většinou to pomáhá, ale přijdou chvilky, kdy si sednu a stejně brečím jako malá holka. Naštěstí už překonávám smutek mimo domov. Už dlouho se neobjevila neovlivnitelná chvíle pláče mimo domov. Zdá se mi, že o to víc brečím doma. Nad nespravedlností, nad tím, že mě opustil tak brzo a tolik práce nechal na mě. Nad tím, jak postupoval IKEM, který by jedním vyšetřením zabránil smrti. Špičkové pracoviště, kde Ivo trávil tolik času v posledních dvou letech života. Obracím svůj smutek ve zlost. Někdy to pomůže, někdy mě rozbrečí bezmocnost a nemožnost vrátit čas.

Moc mi pomáhá Grace, tak moc spojená se vzpomínkou na Iva. Říkával nám „moje holčičky“. Pomáhá mi večer, přitulí se ke mně a počká, než začnu usínat. Pak seskočí z postele a jde spát jinam. Když v noci bloudím po bytě, připojí se ke mně. Když spolu nepracujeme na zahradě, což je jen tehdy, kdy prší nebo je opravdu špatné počasí, donutí mě vzít vodítko a jít se projít.

Sama sobě pomáhám prací. Naplněný celý den je docela účinný lék na smutek. Zahrada je nekonečnou zásobárnou práce. Vždycky jsem ráda zahradničila, miluju vylepšování zahrady. Práce, které s tím souvisí. Přemístila jsem letos spoustu zeminy, kamenů a myslím, že to je vidět. Chybí mi Ivo. Chybí při plánování (stejně bylo vždy po mém), ale probrat s někým, co je potřeba na zahradě udělat a převzít za mě tu těžkou práci, která teď zbyla na mě. Myslím, že by se Ivovi naše zahrada líbila. Možná by se mu líbilo i to, jak jsem po něm převzala jeho povinnosti na zahradě. Sekání trávy, vertikutace, docela už ovládám jízdu s kolečkem, práci krumpáčem, stěhování kamenů, se kterými bych dřív nehnula. Pořídila jsem si i pár pomocníků, kteří mi v práci pomůžou místo Iva. Konečně mám filtr k jezírku a jako bonus jsem koupila jezírkový vysavač. O čistotu vody se vždy staral Ivo. Teď je to moje povinnost.

Práci bez Iva docela zvládám, sice si popláču nad vlastní neschopností, ale to nevím, jestli je to zlost nebo smutek. Nejvíc mi chybí drobnosti. Udělat někomu radost – uvařit dobré jídlo, upéct něco dobrého, pochlubit se umytými okny. I po tolika letech se těšit, že se za chvilku vrátí domů. Dát si kafe a probrat všední starosti.

Chtěla bych jako mnoho lidí ve stejné situaci prožít ještě jeden všední den naplněný všedními starostmi a radostmi s tebou. Snad je ti tam - někde dobře.