Vánoční pečení II - slané.

Slané pečení. Je fajn, když vydrží do Silvestra, ale to se nám málokdy podařilo. Později jsem část poctivě schovala a vyndala až na Silvestra, aby bylo co zobat. Dávky jsou to obří, ale všichni rádi proloží sladké vánoční orgie něčím pikantním. Nemyslím si, že by bylo zdravější než sladké cukroví, je to ale příjemná změna. Peču stejně jako sladké na cca 175st. Všechny druhy potřu rozšlehaným bílkem a sypu různě kmínem, sezamem, slunečnicovými semínky, pepřem, paprikou, mám ráda i koření na bylinkové máslo a samozřejmě nesmí chybět strouhaný sýr.

Sýrové klasik: 800 g hladké mouky, 2 lžičky kypřícího prášku, sůl, 400 g tvrdého sýra (já dávám Eidam), 400 g tuku, 4 žloutky, 20 polévkových lžic mléka (já to beru odhadem, naleji cca 20ml a pak při zpracovávání dolévám).  Z těsta hned tvořím tyčinky, z vyváleného těsta cca 3mm - dlouhým pravítkem a rádýlkem. Letos jsem dala kmín, nahoru hojně strouhaného sýra. Peču cca 25 min. Tyčinky by měly být po vystydnutí  křehké. Je to opravdu veliká dávka.

Když byly děti ještě doma, z toho těsta jsem tvořila i minipizzy. Vykrojila cca 2,5 cm kolečko, to jsem natřela kečupem smíchaným s rozetřeným česnekem a kapkou oleje. Nahoru jsem dala kousíček tvrdého salámu, kolečko olivy a zasypala strouhaným sýrem. 

Sýrové s nivou: 300 g nivy, 900 g hladké mouky, 2 lžičky kypřícího prášku, 360 g tuku, 4 celá vejce a 1 žloutek. Ostatní stejně jako u tyček klasik, sypala jsem sezamem a strouhanou nivou smíchanou s eidamem.  Tyto tyčinky chutnají všem a asi nejvíc. 

Tyto dva druhy peču každý rok a stejně tak každý rok experimentuju s dalšími druhy. Letos padla volba na tavené sýry. Další recepty jsou už na umírněnější množství.

Čtverečky z taveného sýra: 125 g hladké mouky, 125 g Hera, 125 smetanového taveného sýra (já dala Apetito a gramáž dorovnala Kiri, sůl. Vykrájela jsem čtverečky a  sypala loupanou slunečnicí. Když se dají chladné do horké trouby nafouknou se jako malé polštářky.

Apetito sušenky: 1 polévková lžíce solamylu, 2 kostky Apetita, 2 vejce, 250 polohrubé mouky, sůl, provensálské koření (já ale dala koření na bylinkové máslo). Sýr se utře s vejci, solí a solamylem, postupně se přidá mouka. Těsto vyvaluji malinko vyšší  cca 5mm. Rádýlkem jsem vykrájela malé tyčinky, sypala kořením na bylinkové máslo. Letos jsou asi nejslabším článkem, jsou moc tvrdé, ale i tak jim dávám přednost před sladkým.

Gran Moravia: 100 g polohrubé mouky, 6 polévkových lžic studeného másla (možná i trochu víc – když se směs špatně spojuje), 2 žloutky, 80 g strouhané Gran Moravie (samozřejmě může být i parmazán), sůl, špatka pepře. Všechno zpracuji dohromady, vytvaruji váleček v průměru cca 5 cm a dám ztuhnout do lednice. Pekla jsem je až druhý den, tak byl váleček opravdu tvrdý. Maximálně ostrým nožem nakrájím  kolečka cca 3mm silné a na plechu je napříč zmáčknu vidličkou.

Až objevím v receptech tyčinky, které mám od začátku pracovně nazvané „Sušenky Ivo“, přidám je sem.  Ivovi je pekla moc hodná asi devadesátiletá paní a jsou taky moooc dobré, letos na ně ale moje volba nepadla. Zatím nepadla, času do vánoc je zatím dost.

Vánoční pečení I - sladké.

Dlouho jsem si říkala, že když letos vánoce vynechám, nebudu ani péct. Samozřejmě mi to nedalo a dnes jsem se do toho pustila. Peču. Dokud byly děti doma, pekla jsem hlavně sladké cukroví, ale postupně jsme je nahrazovali slaným. Tak jsem letos udělala kompromis a peču napůl. Sladké z minimálních dávek a slané jsem jako vždy přehnala a dávky jsou docela obří.

Recepty mám vyzkoušené léty, vlastně peču už pomalu 40 let stále stejné.  Většinou jeden den připravuji těsta a druhý den peču.  Jako tuk používám máslo, když chci šetřit, nahradím menší část Herou. Všechno jsou letošní dávky. Peču všechno na cca 175st. Přesně to nevím, smyla jsem si na troubě stupně a tak jsem odhadla, kde by asi tak mohlo být těch mých tak oblíbených 175st. Po  cca 10minutách troubu zkontroluju a  když  se to peče rychle, stáhnu teplotu.  Všechno jsou letošní dávky.

Linecké, které miloval Ivo. Slepované rybízovou marmeládou, kterou jsem vždy pracně hledala mezi ostatními zavařeninami a občas nenašla, tak jsem ho slepovala tím, co bylo po ruce. Vykrajuju klasická kolečka s dírkou. Nerada těsto válím, občas hrozně lepí. Malinko podsypu a nahoru dám mikroten. Množství  které peču letos je opravdu minimální.

Linecké:175 g hladké mouky, 75 g tuku, 50 g cukru moučka, 2 žloutky, 2 polévkové lžíce mléka,  citronová kůra, dávám i malinko vanilkového extraktu.

Pracny, které vždy zbývaly, odebrala jsem kakao, toho dávám jen symbolicky a pracny začaly mizet. Hlavně jejich pečení krásně provoní byt.

Pracny: 50 g tuku, 130 g hladké mouky, 25 g mletých vlašských ořechů, 35 g cukru moučka, 1 žloutek, lžička kakaa, citronová kůra, drcený hřebíček (nejlépe se mi drtí ty kuličky co jsou na hřebíčku, nožičky použiju do jiného vaření), špetka koření do perníku

Vanilkové rohlíčky nemůžou chybět.  Recept o pár měsíců mladší než můj syn. Rok před tím jsem našla recept a vznikla obří placka na plechu. Potupně jsem jí tenkrát seškrábla do koše. Od té doby mám tento recept a nikdy se mi nestalo, že by se rohlíčky nepovedly.  Jen jsem letos přidala malinko sypkých ingrediencí, když jsem zpracovávalo těsto, nezdálo se mi správně tuhé. Obaluji klasicky v moučkovém cukru s vanilkou. Malinkou chvilku je nechám vychladnout a potom obaluji. Jsou hodně křehké a vždy několik kousků polámu. Jak moc se Ivo na tyhle nepovedené těšil!

Rohlíčky: 160 g Hladké mouky, 120 g tuku, 33 g cukru, 70 g mletých vlašských ořechů, 1 žloutek

Ořechy peču jen do počtu, takové klasické neutrální cukroví.  Pokud se nepustím ještě do marokánek, je to letos poslední sladké co upeču.

Ořechy: 200 g hladké mouky, 140 g tuku, 100 mletých vlašských ořechů, 100 g cukru moučka, ½ lžičky kypřícího prášku do pečiva. Budu je slepovat nějakou máslovou náplní do které přidám mleté ořechy.

Krok za krokem.

Když jsem přežila první noc bez Iva, musela jsem se rozhodnout, co dál. Krůček po krůčku. Nebudu myslet na to, co bude zítra, pozítří. Když zvládnu příští minutu, zvládnu celý den, týden, měsíc a celý život.

Každý den si připravím jednu činnost, kterou musím zvládnout a zbytek dne nechám plynout.  Bydlím v rodinném domku, kde je stále tolik práce! Většina pro chlapa, jsem úplně bezradná co s tím, co neunesu, co s nářadím, které jsem v životě nedržela v ruce. Tolik práce, které čekalo na Iva. A teď jsem na to sama.  Krůček po krůčku.

Stejně tak jsem řešila první dny - minutu po minutě. Nejraději bych někam zlezla a nějak přežívala. Naštěstí si dcera prodloužila pobyt v zde, v Praze a na pár dní přijel i její manžel Paddy. Oba mi pomohli přečkat první dny do pohřbu i dny následující. Paddy  neumí česky a já ani slovo anglicky. Nevím čím to je, ale oba společně na mě působí neuvěřitelně příjemným, uklidňujícím způsobem.  Bylo od nich moc hezké, že dokázali prožít těch pár dní se mnou. Podržet mě, poplakat si, zvládnout to nejhorší.

Moje dcera si dala za úkol vrátit mi pár základních dovedností – jídlo, pobyt mimo domov. Tyto dvě činnosti mi kromě spaní dělaly největší potíže. Naštěstí  mě už při mém pobytu v Anglii Paddy uvařil neuvěřitelně dobrý těstovinový salát. I když jsem zdatná kuchařka (tedy myslím si to), mně se takový nikdy nepodaří. Teď ho připravil dokonce dvakrát a já přežívala na ranním kousku sýra a zbytek dne jeho salát. Při pomyšlení na jakékoliv jiné jídlo mi bylo jasné, že ho nepozřu.

Grace, moje krásná chodská psí slečna. Naštěstí v prvních dnech měla postaráno o procházky. Paddy, i když neznámé psy moc nemusí, si padl s Grace do oka a odvážně  s ní vyrážel i na dlouhé procházky.  Když odjel, o procházky se postarala moje dcera.  Než odletěla, opatrně mě donutila vyrazit na první. Věděla jsem, že to bude pro mě velká zkouška. Já s Grace žila celé dny, ale na procházky vždy chodil Ivo. Dodnes mě Grace umí přemluvit svým psím pohledem, abych se zvedla a vyrazila s ní ven. Nejraději s ní bloumám po okolí, házíme tenisák a užíváme si ticha samoty venku, na čerstvém vzduchu. O nedělní  proběhnutí  se stará Ivův kamarád,  který si Grace ráno vyzvedne  a  jdou mezi pejskaře na skálu kam s ní Ivo chodil pravidelně. První dny a noci byly hrozné i pro Grace.  Když se přiblížila hodina, kdy se Ivo vracel z práce, seděla u okna a čekala na zvuk auta. Večer seděla na chodbě a sledovala dveře. Ne kliku, ale její pohled směřoval nahoru. Ivo byl vysoký .  Grace je velice komunikativní, venku štěká, doma si přijde se mnou popovídat psím způsobem. Poštěkává, pofňukává, ale vrtí ocasem a chce se mazlit. Když ale fňukala při čekání na páníčka, přivádělo mě to k zoufalství. První noci prospala se mnou v posteli, v posteli nikdy nespávala, asi jí chyběl kontakt. Naštěstí  se poslední dobou vrátila ke svým zvykům a večer se přijde pomazlit a pak někdy později seskočí a jde si na místečko. Jen výjimečně přijde v noci za mnou, tím mě vzbudí,  potom  se přitulí a na chvíli usne. Už to netrvá celou noc a já můžu dál bojovat se svou nespavostí sama ve své posteli.  I psy mají někdy špatné dny. Toleruje moje, pomůže mi vyplakat se, tak se snažím i já, aby přechod na jednoho páníčka byl pro ni snadnější.

Velice mi pomáhá i můj syn s rodinou. Snacha i přes vytíženost se snaží mi vozit na návštěvu vnoučata, dá si se mnou kávu. Starší vnuk, přemýšlivý a přitom tak vroucí povahy, zatím krásně mazlivý, jeho chlapské objetí mi moc pomáhalo. Mladší vnučka je neposedný, brebentivý čertík. Když se objeví, je mi jasné, že Grace bude ignorovat svoje večerní krmení. Dostává lekce od mé vnučky, která jí za každý splněný povel odmění dobrůtkou. Grace miluje děti a moje vnučka s plnými ručičkami odměn je milovaná dvakrát.

Můj syn se snaží o nemožné. Zvládnout podnikání, svou rodinu a teď alespoň částečně nahradit Iva a dodělat práce, které Ivo nestihl. I bez této pomoci pracoval každý den do noci. Nevím,  proč se říká, že chlap by neměl plakat. Každý chlap by to měl umět a jsou i pro ně chvíle, kdy pláč je nezbytný. Vím, že i mému synovi Ivo chybí. Smutek vytěsňuje prací. Není to dobře. I smutek by měl umět prožít, mám obavu, že když se emoce potlačí, projeví se to jinde. Bolí ho záda tak, že absolvoval  několikahodinové čekání u lékaře. Měl by se naučit, že i tělo si musí pořádně odpočinout a proti stresu pomůže projevení všech emocí, nejen zlosti. Jak je důležitý smutek a přijmutí pomoci  od rodiny, třeba projevem doteků a objetím.

Deset vteřin

Nemůžu číst. Celý měsíc jsem nedočetla ani jednu knížku. Začala jsem asi tři oblíbených autorů, ale jednu stránku musím číst třikrát a v polovině zjistím, že mě vůbec nebaví, nevím o čem je a tak jí odložím a otevřu jinou.  Jednu noc, když jsem nemohla usnout a bezcílně bloudila po bytě, párkrát vylezla z postele na cigárko, všechno marné. Sedla jsem si na postel a smutnila jsem. Vedle postele mám po celé stěně knihovnu a v ní knihy ve dvou řadách. Nevím proč, ale začala jsem o půlnoci přerovnávat knížky podle autorů a podle obsahu odborné. Narazila jsem na knihu „Mozek a jeho duše“ a jen jsem jí prolistovala a narazila jsem na stránky, kde autor popisuje smrt.  Psychologických a i takových co se tváří jako psychologické mám hodně z jednoho těžkého životního období .  Neřídím se jimi, občas se ale začtu a popřemýšlím, co je tam za pravdu a co je vymyšleno. Vyberu si to, co se mi líbí a čemu věřím. Co kdyby.

Knihu „Mozek a jeho duše“ napsal František Koukolík. Nejedná se o návody, ale o zajímavou formou přibližuje vědu lidem, jako jsem já. Nalistovala jsem kapitolu „Zánik a smrt“.

Kromě jiného popisuje smrt a předsmrtelné prožitky tak, jak o nich mluví R. Moody. Mými slovy: zkušenosti s blížící smrtí mají lidé bez ohledu na pohlaví, rasu, stupeň vzdělání, náboženství, kontinent kde žijí.

„Prožije jí přibližně polovina až dvě třetiny lidí, kteří se dostanou do situace, v níž mohou doopravdy umřít.

V průběhu zkušenosti se nejprve pociťuje mír, klid a blaho. Pak následuje pocit odloučení od vlastního těla. Postižený má dojem, že se na sebe dívá zvenčí, často seshora, přitom mívá pocit, jako měl nějaké jiné tělo. Někdy následují oživovací pokusy a slyší, že je prohlášen za mrtvého. Poté se objevuje pocit pohybu tmavým tunelem doprovázený hučivým zvukem. Vybavují se klíčové události vlastního života, najednou, jakoby na jevišti, aniž by se vzájemně pletly nebo mísily. Na konci tunelu je teplé, vřele působící, přitahující světlo. Objevují se příbuzní a přátelé chovající se jako průvodce. Pak s u prožívajícího objeví pocit, že se ocitl u hranice. Jakmile by ji překročil, není návratu.“

František Koukolík dál popisuje smrt  z fyziologické stránky. „Vědomí blížící se smrti je krajním stresem. Stres – kromě jiného-uvolňuje v mozku endorfiny, nervové přenašeče  s účinkem podobným morfinu, jejich prostřednictvím překonáváme únavu a bolest….Jedním z možných výkladů tunelového jevu s následujícím „světlem“ je krajné rozšíření očních zorniček doprovázející umírání….“. Dále je zdůrazněno „V každém případě je jisté, že zkušenost blížící smrti není zkušeností vlastní smrti“.

V následující kapitole píše o tom, co se d nervovými buňkami děje. A na závěr kapitoly:

„Zástavu srdeční činnosti znamená zástavu krevního oběhu a pokles krevního tlaku na nulu. Ztráta vědomí následuje po deseti vteřinách. Během dalších 10 vteřin přestane být mozková kůra elektromagneticky činná – nemá energii.

Nepodaří-li se obnovit krevní oběh mozkem tak, aby byl přísun kyslíku a glukózy dostatečný, pronikne ve třetí až páté minutě po úplné srdeční zástavě do nitra nervových buněk takové množství vápníku, že je zničí. Mozkové nervové buňky zemřou a s nimi, podle současné celosvětové dohody i jejich nositel.

A co je dál? Potom?

Na to odpovídají filozofie a různá náboženství, nikoli vědy o mozku.“

…

Ivo zemřel na prasklé aneuryzma aorty. Zemřel proto, že jeho velké srdce zůstalo bez krve. Rychlá smrt. Bez naděje na oživení. 

Deset vteřin, zdánlivě kratinký okamžik. Sleduji vteřinovou ručičku a odpočítávám deset vteřin, které se mění v nekonečně se táhnoucí dobu. Deset vteřin je velice relativní čas. Co já bych dala za deset vteřin možnosti se s Ivem rozloučit. Byl by to mžik, doba tak kratinká, že bych sotva vyslovila rozloučení. Pro někoho, kdo čeká úlevu od trápení a bolesti doba nekonečně dlouhá.

Chci věřit, že existuje něco potom. Něco, kam se přesune vědomí. Kde je dobře, kde nejsou starosti, odkud lze sledovat cestu těch, kteří zůstali zde, na zemi. Jsem ráda, že můj syn měl tu odvahu a šel se s Ivem rozloučit, pohladit a zavřít jeho oči.

Jsem ráda za náhodu, kdy moje dcera byla zde, v republice a pomohla mi proplakat první dny po té hrozné zprávě. Obě jsme měly pocit, že Ivo někde je, že ho stačí jen zavolat. Věřím, že někde byl a snažil se nás obě provést tou strašnou dobou. To, že tu někde je nám dával najevo spoustou náhod, které se za normálních okolností nedějí.

Ivo, můj manžel.

Dnes uplynul měsíc.  Byl čtvrtek odpoledne a já každou minutou čekala svého Iva. Bylo naším zvykem, že mě zavolal „postav na kávu“ za 5 minut jsem doma.  Těšili jsme se na tu chvíli oba. A v ten čtvrtek bylo víc důvodů k radosti. Před námi byl delší víkend, v pátek měl volno. Měli jsme naplánováno spoustu práce, v neděli měla přijet po dlouhé době naše dcera.

Když mi zazvonil mobil a objevila se na něm ikona „volá Ivo“ netušila jsem, že se mi změní celý život. Ve vteřině. Od lékaře záchranky jsem se dozvěděla, že můj manžel i přes veškerou laickou a profesionální pomoc zemřel.

V hlavě pusto, rázem se ze mě stal robot. V hlavě byla jediná myšlenka „co mám dělat?“ Odpověď přišla „jen se nesesypat“.  Zoufale jsem se ptala doktora ze záchranky  co mám dělat.  „Já vůbec  nevím,  co mám dělat“. „Nejlepší by bylo, kdybyste přijela  sem - do Kralup“. Robot v mé hlavě našel další postup „zavolej syna, ten tě odveze“.  Polkla jsem prášek,  na který naštěstí nejsem zvyklá, věděla jsem, že mě chvíli podrží.  Připravila jsem si oblečení a s prázdnou hlavou čekala na další pokyn.

Dorazil syn, v navigaci nastavil adresu v Kralupech. Úmyslně jsem si nevzala brýle na dálku, to mě izoluje od celého světa. Vše jsem měla rozmazané, v hlavě i vidění. Na místo jsme dorazili za tmy. Všimla jsem si jen hrozného prostředí, bylo to jako v nějakém filmu, tma, budovy skladů, šílené cesty a na konci hlouček lidí a několik policejních aut.

Z dlouhé doby, kdy jsme čekali, než dokončí svojí práci kriminálka, si pamatuju jen to, že jsem mluvila s kolegy Iva, kteří mě vyprávěli o posledních chvílích mého manžela. Než se rozešli na dlouhý víkend, uvařili si kávu, povídali si, Ivo byl veselý, jen v jeden moment řekl, že je mu špatně. Později jsem se dozvěděla, že v tu chvíli umřel a pomoci mu nebylo. Nikde, i kdyby se to stalo v nemocnici, šance by byla asi tak 1 procento.  Celou dobu mě drží myšlenka, že měl hezký den, že do poslední chvilky se mu na světě líbilo a vůbec netušil, že se blíží jeho konec.

Policie mě předala papírový sáček s jeho osobními věcmi – brýle, hodinky, peněženka, klíče od bytu. Za mě po celou dobu pracoval robot v mé hlavě. Držel mě, jednal a mluvil za mě a já se jen dívala na všechno kolem jako by se mě to netýkalo. Vím, že můj syn se s Ivem šel rozloučit. Byla jsem za to ráda. Robot v mé hlavě mi to zakázal, rozhodl za mě, že Iva si ve vzpomínkách zachovám takového, jakého jsem ho znala celých 32 let.

Na zbytek večera si moc nepamatuju. Cestou domů jsem začala rozesílat smutnou zprávu nejbližším. Doma jsem se přivítala s dcerou. Smutný večer kdy jsme vypracovávali seznam přátel s adresami, kterým se musí rozeslat tak smutné oznámení. Jediné co vím, že bez dcery a snachy bych nebyla schopná. Já nebyla přítomná, já byla jen automat.

Měla jsem štěstí, že mě obklopily moje děti. V mém největším smutku jsem nebyla sama. Jen ten pocit mě držel na nohou. Jen to vědomí mi dovolilo zvládnout večer a přežít do rána.