Deset vteřin

Nemůžu číst. Celý měsíc jsem nedočetla ani jednu knížku. Začala jsem asi tři oblíbených autorů, ale jednu stránku musím číst třikrát a v polovině zjistím, že mě vůbec nebaví, nevím o čem je a tak jí odložím a otevřu jinou.  Jednu noc, když jsem nemohla usnout a bezcílně bloudila po bytě, párkrát vylezla z postele na cigárko, všechno marné. Sedla jsem si na postel a smutnila jsem. Vedle postele mám po celé stěně knihovnu a v ní knihy ve dvou řadách. Nevím proč, ale začala jsem o půlnoci přerovnávat knížky podle autorů a podle obsahu odborné. Narazila jsem na knihu „Mozek a jeho duše“ a jen jsem jí prolistovala a narazila jsem na stránky, kde autor popisuje smrt.  Psychologických a i takových co se tváří jako psychologické mám hodně z jednoho těžkého životního období .  Neřídím se jimi, občas se ale začtu a popřemýšlím, co je tam za pravdu a co je vymyšleno. Vyberu si to, co se mi líbí a čemu věřím. Co kdyby.

Knihu „Mozek a jeho duše“ napsal František Koukolík. Nejedná se o návody, ale o zajímavou formou přibližuje vědu lidem, jako jsem já. Nalistovala jsem kapitolu „Zánik a smrt“.

Kromě jiného popisuje smrt a předsmrtelné prožitky tak, jak o nich mluví R. Moody. Mými slovy: zkušenosti s blížící smrtí mají lidé bez ohledu na pohlaví, rasu, stupeň vzdělání, náboženství, kontinent kde žijí.

„Prožije jí přibližně polovina až dvě třetiny lidí, kteří se dostanou do situace, v níž mohou doopravdy umřít.

V průběhu zkušenosti se nejprve pociťuje mír, klid a blaho. Pak následuje pocit odloučení od vlastního těla. Postižený má dojem, že se na sebe dívá zvenčí, často seshora, přitom mívá pocit, jako měl nějaké jiné tělo. Někdy následují oživovací pokusy a slyší, že je prohlášen za mrtvého. Poté se objevuje pocit pohybu tmavým tunelem doprovázený hučivým zvukem. Vybavují se klíčové události vlastního života, najednou, jakoby na jevišti, aniž by se vzájemně pletly nebo mísily. Na konci tunelu je teplé, vřele působící, přitahující světlo. Objevují se příbuzní a přátelé chovající se jako průvodce. Pak s u prožívajícího objeví pocit, že se ocitl u hranice. Jakmile by ji překročil, není návratu.“

František Koukolík dál popisuje smrt  z fyziologické stránky. „Vědomí blížící se smrti je krajním stresem. Stres – kromě jiného-uvolňuje v mozku endorfiny, nervové přenašeče  s účinkem podobným morfinu, jejich prostřednictvím překonáváme únavu a bolest….Jedním z možných výkladů tunelového jevu s následujícím „světlem“ je krajné rozšíření očních zorniček doprovázející umírání….“. Dále je zdůrazněno „V každém případě je jisté, že zkušenost blížící smrti není zkušeností vlastní smrti“.

V následující kapitole píše o tom, co se d nervovými buňkami děje. A na závěr kapitoly:

„Zástavu srdeční činnosti znamená zástavu krevního oběhu a pokles krevního tlaku na nulu. Ztráta vědomí následuje po deseti vteřinách. Během dalších 10 vteřin přestane být mozková kůra elektromagneticky činná – nemá energii.

Nepodaří-li se obnovit krevní oběh mozkem tak, aby byl přísun kyslíku a glukózy dostatečný, pronikne ve třetí až páté minutě po úplné srdeční zástavě do nitra nervových buněk takové množství vápníku, že je zničí. Mozkové nervové buňky zemřou a s nimi, podle současné celosvětové dohody i jejich nositel.

A co je dál? Potom?

Na to odpovídají filozofie a různá náboženství, nikoli vědy o mozku.“

…

Ivo zemřel na prasklé aneuryzma aorty. Zemřel proto, že jeho velké srdce zůstalo bez krve. Rychlá smrt. Bez naděje na oživení. 

Deset vteřin, zdánlivě kratinký okamžik. Sleduji vteřinovou ručičku a odpočítávám deset vteřin, které se mění v nekonečně se táhnoucí dobu. Deset vteřin je velice relativní čas. Co já bych dala za deset vteřin možnosti se s Ivem rozloučit. Byl by to mžik, doba tak kratinká, že bych sotva vyslovila rozloučení. Pro někoho, kdo čeká úlevu od trápení a bolesti doba nekonečně dlouhá.

Chci věřit, že existuje něco potom. Něco, kam se přesune vědomí. Kde je dobře, kde nejsou starosti, odkud lze sledovat cestu těch, kteří zůstali zde, na zemi. Jsem ráda, že můj syn měl tu odvahu a šel se s Ivem rozloučit, pohladit a zavřít jeho oči.

Jsem ráda za náhodu, kdy moje dcera byla zde, v republice a pomohla mi proplakat první dny po té hrozné zprávě. Obě jsme měly pocit, že Ivo někde je, že ho stačí jen zavolat. Věřím, že někde byl a snažil se nás obě provést tou strašnou dobou. To, že tu někde je nám dával najevo spoustou náhod, které se za normálních okolností nedějí.