Když jsem přežila první noc bez Iva, musela jsem se
rozhodnout, co dál. Krůček po krůčku. Nebudu myslet na to, co bude zítra,
pozítří. Když zvládnu příští minutu, zvládnu celý den, týden, měsíc a celý
život.
Každý den si připravím jednu činnost, kterou musím zvládnout
a zbytek dne nechám plynout. Bydlím
v rodinném domku, kde je stále tolik práce! Většina pro chlapa, jsem úplně
bezradná co s tím, co neunesu, co s nářadím, které jsem v životě
nedržela v ruce. Tolik práce, které čekalo na Iva. A teď jsem na to sama. Krůček po krůčku.
Stejně tak jsem řešila první dny - minutu po minutě.
Nejraději bych někam zlezla a nějak přežívala. Naštěstí si dcera prodloužila
pobyt v zde, v Praze a na pár dní přijel i její manžel Paddy. Oba mi
pomohli přečkat první dny do pohřbu i dny následující. Paddy neumí česky a já ani slovo anglicky. Nevím
čím to je, ale oba společně na mě působí neuvěřitelně příjemným, uklidňujícím
způsobem. Bylo od nich moc hezké, že
dokázali prožít těch pár dní se mnou. Podržet mě, poplakat si, zvládnout to
nejhorší.
Moje dcera si dala za úkol vrátit mi pár základních
dovedností – jídlo, pobyt mimo domov. Tyto dvě činnosti mi kromě spaní dělaly
největší potíže. Naštěstí mě už při mém
pobytu v Anglii Paddy uvařil neuvěřitelně dobrý těstovinový salát. I když
jsem zdatná kuchařka (tedy myslím si to), mně se takový nikdy nepodaří. Teď ho
připravil dokonce dvakrát a já přežívala na ranním kousku sýra a zbytek dne
jeho salát. Při pomyšlení na jakékoliv jiné jídlo mi bylo jasné, že ho nepozřu.
Grace, moje krásná chodská psí slečna. Naštěstí
v prvních dnech měla postaráno o procházky. Paddy, i když neznámé psy moc
nemusí, si padl s Grace do oka a odvážně
s ní vyrážel i na dlouhé procházky.
Když odjel, o procházky se postarala moje dcera. Než odletěla, opatrně mě donutila vyrazit na
první. Věděla jsem, že to bude pro mě velká zkouška. Já s Grace žila celé
dny, ale na procházky vždy chodil Ivo. Dodnes mě Grace umí přemluvit svým psím pohledem, abych se zvedla a vyrazila s ní ven. Nejraději s ní bloumám po okolí, házíme
tenisák a užíváme si ticha samoty venku, na čerstvém vzduchu. O nedělní proběhnutí se stará Ivův kamarád, který si Grace ráno vyzvedne a jdou
mezi pejskaře na skálu kam s ní Ivo chodil pravidelně. První dny a noci
byly hrozné i pro Grace. Když se
přiblížila hodina, kdy se Ivo vracel z práce, seděla u okna a čekala na
zvuk auta. Večer seděla na chodbě a sledovala dveře. Ne kliku, ale její pohled
směřoval nahoru. Ivo byl vysoký . Grace
je velice komunikativní, venku štěká, doma si přijde se mnou popovídat psím
způsobem. Poštěkává, pofňukává, ale vrtí ocasem a chce se mazlit. Když ale
fňukala při čekání na páníčka, přivádělo mě to k zoufalství. První noci
prospala se mnou v posteli, v posteli nikdy nespávala, asi jí chyběl
kontakt. Naštěstí se poslední dobou
vrátila ke svým zvykům a večer se přijde pomazlit a pak někdy později seskočí a
jde si na místečko. Jen výjimečně přijde v noci za mnou, tím mě vzbudí, potom
se přitulí a na chvíli usne. Už to netrvá celou noc a já můžu dál
bojovat se svou nespavostí sama ve své posteli.
I psy mají někdy špatné dny. Toleruje moje, pomůže mi vyplakat se, tak
se snažím i já, aby přechod na jednoho páníčka byl pro ni snadnější.
Velice mi pomáhá i můj syn s rodinou. Snacha i přes vytíženost
se snaží mi vozit na návštěvu vnoučata, dá si se mnou kávu. Starší vnuk,
přemýšlivý a přitom tak vroucí povahy, zatím krásně mazlivý, jeho chlapské objetí
mi moc pomáhalo. Mladší vnučka je neposedný, brebentivý čertík. Když se objeví,
je mi jasné, že Grace bude ignorovat svoje večerní krmení. Dostává lekce od mé
vnučky, která jí za každý splněný povel odmění dobrůtkou. Grace miluje děti a
moje vnučka s plnými ručičkami odměn je milovaná dvakrát.
Můj syn se snaží o nemožné. Zvládnout podnikání, svou rodinu
a teď alespoň částečně nahradit Iva a dodělat práce, které Ivo nestihl. I bez
této pomoci pracoval každý den do noci. Nevím,
proč se říká, že chlap by neměl plakat. Každý chlap by to měl umět a
jsou i pro ně chvíle, kdy pláč je nezbytný. Vím, že i mému synovi Ivo chybí.
Smutek vytěsňuje prací. Není to dobře. I smutek by měl umět prožít, mám obavu,
že když se emoce potlačí, projeví se to jinde. Bolí ho záda tak, že
absolvoval několikahodinové čekání u
lékaře. Měl by se naučit, že i tělo si musí pořádně odpočinout a proti stresu
pomůže projevení všech emocí, nejen zlosti. Jak je důležitý smutek a přijmutí
pomoci od rodiny, třeba projevem
doteků a objetím.
Žádné komentáře:
Okomentovat