Encaustic - co potřebuju k malování.

Časem jsem si vytvořila seznam pomůcek, kterými se při malování obložím. V první řadě to musí být nálada. Bez té to prostě nejde. 

1. Žehlička.  Používám původní originál na enkaustiku. Už je chudinka celá rozviklaná, hrana kterou maluju je obroušená, místy ozdobená voskem který jsem neutřela. Nemyslím žehlící plochu, ta musí být dokonale čistá.

2. Podklad na stůl. Vrstva rovného starého papíru. Už jsem zničila hodně starou velkou,  prázdnou knihu na účetnictví, tak teď používám tabelový papír který mi zbyl po likvidaci tiskárny. Lze použít i velké  letáky.  Nesmí  ale mít překlad pod papírem na malování. Občas jako podklad vytáhnu staré zlaté stránky a když zamažu stránku, pár vytrhnu a používám je dál. Na podklad vždy čistý kancelářský papír. Často měním  abych si rozmazaný vosk nepřenesla na další obrázek. 

3. Na čištění žehličky používám buničitou vatu. Mám jí docela slušnou zásobu a vyjde mě levněji než papírové kapesníky. Ty mám u ruky taky a použiju je na přeleštění hotového obrázku. Na čištění  žehličky už nepoužívám včelí vosk. Někdy možná – na hrubou špínu. Jinak používám originální transparentní  vosk. 

4. Voskovky. Přešla jsem na originální vosky. Dříve mi je vozila dcera z Anglie, teď už je objednávám tady. Obyčejné voskovky  používám  minimálně. Někdy bílou jako podklad. Někdy jednu značku pro tvoření  bublinkového efektu.  Originální vosky mají daleko větší krycí schopnost, daleko víc vynikne hloubka barev.  Jsou hustší, daleko lépe se s nimi pracuje. 

Pro jistotu, kdybych potřebovala mám u ruky přepravečku s méně  používanými pomůckami. Téměř vůbec nepoužívám pero na enkaustiku. Pero je elektrické s různými nástavci. Mám ho u ruky, ale nevyužiju ho. Vyzkoušela jsem a je možné, že se k němu časem vrátím.  Protože jsem zkusila experimentovat s malovaním na desce, jsou u ruky uloženy i další – korkové špunty, různé štětce včetně gumového. Kousky punčoch které bych mohla použít na roztírání kovového pudru. Různé špičaté nástroje na vyšrabování. 

Vedle ještě leží stará leštička na fotky, tu mám místo speciální desky kterou pořizovat nechci. Je drahá a asi nikdy nedorostu do kvalit abych jí mohla dokonale využít.  Ještě je tam uložena teplovzdušná pistole, zatím moc nevyužívaná, ale určitě přijde na řadu i zdokonalování  malby s její pomocí. 

Encaustic kurz.

Hned na začátku jsem si tuto techniku vybrala pro vlastní objevování.  Slovo zdokonalování by asi bylo hodně odvážné. Maluju proto, že mě to baví a nebrzdí mě žádné naučené (a asi správné) držení a postupy při malování. Maluju pro radost, relax, neuvěřitelnou krásu, kterou občas žehlička vykouzlí.  Nechci působit jako odborník přes enkaustiku, jsem čistý amatér a to co píšu  jsou jen a jen moje zkušenosti. 

Po pár měsících mého snažení jsem porušila to, co jsem si předsevzala a nechala se kamarádkou přemluvit na kurz. Měla jsem jedinou podmínku – nepůjdu mezi úplné začátečníky. Kurz mi přece jen pár vědomostí dal. Jako zajímavost na kterou jsem zapomněla bylo to, že jsem levák. Vůbec jsem si neuvědomila, že levorukost vyžaduje jiné držení .   Od narození  jsem takový ten flexibilní levák. Do které ruky nástroj vezmu jako první, v té ho držím dál. Žehličku jsem vzala do té nesprávné a tím pádem jsem trošičku zamotala hlavu lektorce  protože nanášení voskovek je jiné.  Mám pocit,  že i tah je na jinou stranu. Ale to doma neřeším, tam to jde samo.  

Den, který jsem strávila na kurzu byl krásně relaxační. Dozvěděla jsem se, že když maluju oblohu, tak držím žehličku úplně špatně. Že hory by se mohly malovat i úplně jinak. Při údolí se žehlička má držet tak, jak já jí vůbec nedržím a táhnout tak, jak já netáhnu. Asi nikdy nevytvořím údolí tak, jak by se asi mělo. Ale moje údolí se mi líbí a když se mi líbit přestane, budu zkoušet nějaký jiný postup. Budu přemalovávat nepovedené  obrázky a když se mi povede, budu nadšená. 

Na kurzu jsem se dozvěděla, že se dá malovat na spoustu podkladů.  Zjednodušeně na všechno, co je savé asi tak, jako křídový papír. Nebo naopak využít větší savosti. Papíry mohou být různé barvy, struktury, savosti, kvality. Malovat lze i na dřevo když se vhodně upraví podklad. Já jsem zatím nevyčerpala dodnes možnosti 3 druhů podkladů – papír savý a méně savý, malířské pláno. V mém případě pláténko. Zůstávám věrná malým formátům. 

Pomocí enkaustiky lze vyrábět různé koláže jako přáníčka, záložky, obrázky. Malovaly jsme i na obrácené žehličce. Tedy na originální enkaustické žehličce. To by na obyčejné zkoušet nešlo. Byl  také k dispozici i speciální stojánek na nasunutí žehličky a tak se vytvořila menší deska na malování. Tedy další možnost jak vytvářet obrázky horkým voskem.  

Encaustikou lze zdobit kraslice, svíčky. Drobné šperky. Využití je opravdu mnoho.

Moje výtvory z kurzu jsem uložila do další krabice „nechat“ a občas jí otevřu a přemýšlím, co dalšího vyzkoušet.

Encaustic – začátky.

Moc ráda bych uměla malovat. Neumím. Ráda ale tvořím a hlavně objevuju nové. Před pár lety jsem viděla na internetu obrázky malované technikou horkého vosku. Nádherně snové, uklidňující, barevné.

Podle popisu techniky nebylo nijak náročné tuto techniku vyzkoušet. Pro začátek stačila stará žehlička, obyčejné voskovky a křídový papír třeba ze starého kalendáře. A hlavně nadšení. To jsem měla a protože nejsem troškař, tak jsem si k blížícím narozeninám přála originální žehličku na enkaustiku, pera,  kterým říkám „ťapťátka“, papír vhodný na enkaustiku a samozřejmě voskovky.  Sama jsem si vybrala  a sama objednala. 

Než mi pošta doručila, seděla jsem u počítače a pátrala na internetu.  Objevila jsem základ – voskovka se nanese na horkou, obrácenou žehličku a tou se potom přejíždí po papíře. Voskovky zanechávají obrázek podle toho jakým směrem se voskovky nanesou, jakým směrem se žehlička po papíře táhne.

Hned jak všechno potřebné dorazilo, sedla jsem a pustila se do malování. Jako podložka sloužil starý tabelový papír, na něm čistý list kancelářského papíru. Na utírání žehličky papírové kapesníky a na čištění žehličky jsem použila starý včelí vosk. Protože jsem šetřivá, nařezala jsem si papír na enkaustiku na malé čtverečky asi tak 10x10cm a pustila se do toho. Hned po první zkoušce mě malování chytlo. Bylo to přesně tak, jak jsem si představovala. Objevování barev, neopakovatelných kombinací.

Zjistila jsem, že můj odpor k žehlení prádla má své výhody. Nejsem zvyklá tlačit  na žehličku, kterou jako nástroj znovuobjevuju. 

Postupem času jsem papír už neřezala na malé kousky, ale u malého formátu jsem zůstala. Maluju zásadně na formát A5. S velkým papírem si dost dobře nevím rady. Malý formát dobře udržím v ruce, když se nepovede, není mi ho líto vyhodit. Většinou se povede  a když ne, lze ho téměř do nekonečna přemalovávat a začínat třeba s jiným motivem od začátku

 Ty povedené ukládám do krabice  kterou občas otevřu  a některé přesunu do další krabice kterou předhodím návštěvám aby si mohly odnést obrázky  které se jim líbí. Ta moje, nerozdávací  krabice slouží k mé inspiraci, potěše a zkoušce představivosti  která  se mění podle nálady.  Přišla jsem na to, že i výtvory které se mi vůbec  nelíbí si svého adresáta  najdou. Ne každý má rád tlumené barvy a já ty omylem objednané využiju.

Tomatillo verde

Další do sbírky exotických zelenin je Tomatillo verde. Jak jinak - původem z Mexika.

Latinsky Physalis ixocarpa. Tomatillo patří mezi podstatné suroviny používané v mexické kuchyni od dob Aztéků, Mayů. Vědecky bylo popsáno v 18. století. Je známé jako zelené rajče, Tomate de Fresadilla nebo jednoduše Tomate (rajče se nazývá jitomate). Česky Mochyně. Postupně se jeho pěstování rozšířilo do celé Jižní Ameriky, Indie, Austrálie, USA, Jižní Afriky, Keni. Patří do čeledi lilkovitých stejně jako rajče, brambory, papriky.

Plody tomatillos mají kyselou, pikantní příchuť, a jsou bohaté na minerály a vitamíny. Mají vysoký obsah pektinu.
V kuchyni se používají hlavně do různých druhů sals. Nejznámější je salsa verde, která se bez mírně nezralých tomatillos nedá připravit. Zralé jsou sladší a použít je lze do salátů, dušené, smažené (zelená smažená rajčata jsou známá), do polévek. Lze je použít jako zahušťovadlo při konzervaci zeleniny - kečupů, džemů vařených naslano, barbecue omáčky, chutney. Stejně jako u ostatních lilkovitých je rostlina tomatilla jedovatá, konzumují se pouze plody. Na rozdíl od rajčat se mohou konzumat i nezralé plody (u syrových, nezralých rajčat se konzumace nedoporučuje-mohou být kvůli obsahu solaninu jedovatá).

Pěstování a nároky.
Vyséváme ve stejném termínu jako rajčata. Teplota půdy musí být vyšší než 20°C. Velmi drobná semena se sejí 1 cm hluboko, jednotlivě do sadbovačů a podle potřeby se přesazují do větších. Klíčí jeden až dva týdny. Do volné půdy vysazujeme až nehrozí mrazíky. Raději týden nebo dva po rajčatech. Rostliny jsou velmi mohutné, dosahují až 1,5m výšky. Pro správnou cirkulaci vzduchu kolem rostliny je doporučovaný spon min. 100cm. Vysazujeme k podpěrám, je doporučováno odstranit spodní výhony, tím se ztíží ožer slimáků.
Rostlina je náchylná ke všem chorobám téměř stejně jako rajčata. V teplém a vlhkém létě se doporučuje fungicidní postřik proti plísním (stejně jako u rajčat).
Tomatillos rostou nejlépe na plném slunci ve vlhké, úrodné půdě.

Tomatillo je cizosprašná rostlina, na rozdíl od rajčat je potřeba mít více rostlin.  Patří mezi letničky, rostliny nelze uchovat přes zimu.

Sklizeň:
Od července do zámrazu. Před prvními mrazíky je možné vyrýt rostlinu a zavěsit ve větranné místnosti kořeny nahoru. Plody dozrají.
Plody by měly být sklizeny, když téměř vyplní obal, ale jsou stále zelené barvy, obal plodu začíná hnědnout. Plody lze uchovat až 3 týdny v chladničce (nezbavená obalu).

Moje zkušenosti: vysela jsem stejně jako cucamelon 10.dubna jednotlivě do sadbovačů. Semena jsou hodně malá. Kolem 15.května jsem je přemístila z parapetu do studeného skleníku a čekala až bude tepleji. Do volné půdy jsem ho vysadila až v červnu. Rostlinky ve skleníku moc nevyrostly a tak jsem netušila, jak moc veliká rostlina tomatilla doroste i u nás.
Celkem jsem vysadila 3. První rostlina mezi rajčaty narostla do obřích rozměrů a poměrně brzo kvetla. Na výšku více než metr a stejně tak do šířky. Je utiskovaná rajčaty, tak si sluníčka užije jen z jedné strany. Dnešního dne je obsypaná plody, květy a snaží se stále rozrůstat. Má jedinou vadu - plody ještě nejsou dostatečně velké tak, abych je mohla sklízet. Druhé dvě mají podstatně víc sluníčka a jejich plody už sklízíme od poloviny srpna. Jedna dostávala víc vody a je to na ní vidět. Je přiměřeně veliká (tedy hodně veliká) a její plody dozrály jako první. Myslím, že kdyby nebylo letošní léto tak horké, sklizeň by byla ještě větší. Vedro přes 35 st. tomatillům určitě nesvědčí. Rozhodně chce dát rostlinám pořádnou podpěru, nejlépe vysadit do nějaké mříže, já použila zelené, pevné pletivo s velkými oky, stočené do oválů které rostlina prorostla. Po deštích se mi ulámaly některé větve, tolik vody nenesly.

Netrpělivě jsem osahávala "lampionky" a čekala který bude vyplněný tomatillem. Je krásně poznat, jak se kuličky zvětšují a já sklízím, když je obal skoro vyplněný. Tomatillo je po odstranění obalu lepkavé a tvarem hodně připomíná rajče. Sklízí se zelené a barvu stářím nemění, jen obal může hnědnout. Po rozříznutí je téměř vyplněný dužninou plnou drobných semínek. Na rozdíl od rajčat není vodnaté. Chuť je zatím pro mě problém. A asi nejen pro mě. První přijde svěží, kyselá a hned za ní nahořklá. Tedy pro mě nahořklá. Syrové se zpracovává do salsy a tam hořkost necítím. Prošla jsem na internetu hodně diskusí a vidím, že nejsem sama. Zatím netuším, jestli je to vlastnost všech odrůd tomatilla nebo jen ta moje. Stejně tak, jestli ta nahořklost není stejná jako u okurek. Může to být způsobeno i vysokou teplotou, chybnou zálivkou (deštěm). Chuť je zajímavá a rozhodně tomatilla budu pěstovat i dál.

Je hodně rad jak hořkost odstranit. Důležité je tomatillo po odstranění obalu pořádně odmýt (vodou s mýdlem), plody nevařit dlouho a pokud se spařují, davají se až do horké vody (v nějakých receptech je tomatillo loupané). V pokrmech dusit, vařit jen tak dlouho dokud nezměkne (v omáčce cca 5min). Někde se přidává trochu cukru, ale to mě spíš připadá, že snižují kyselost a ta se mi zdá příjemná. Někde tvrdí, že koření snižuje nahořklost - koriandr, česnek, cibule. Někde používají oregano. Vyjmout vnitřek tomatilla (hořká by měla být semínka) mě přijde divné, z plodu by zbylo velice málo a jak potom smažit slavná zelená rajčata. Tvarem by připomínala smažené cibulové kroužky...

Upravuji v září 2015: Hořkost po odeznění veder zmizela. Asi můžu vyloučit že hořkost zavinila špatná odrůda. Ochutnávám dužninu bez omytí a je pouze příjemně kyselá. Poučena omývám poctivě každý plod v jarové vodě, ale myslím, že kromě odstranění mírné lepkavosti plodů tím hořkost rozhodně neodstraňuju. Zatím to uzavřu tím, že vysoké teploty v kombinaci s nevyrovnanou zálivkou způsobily hořkost. Zalévala jsem pravidelně, ale při těch teplotách rozhodně zem nebyla zavlažovaná stejnoměrně.

www.tomatoville.com/
www.en.wikipedia.org/wiki/
www.ehowenespanol.com/
www.es.wikipedia.org/wiki/
www.gwumc.com/
www.guiadejardineria.com/ 

Džem z pečených rajčat s chilli papričkou.

Déšť po tropických dnech poznamenal zeleninu a je potřeba s tím něco udělat. Hodně rajských je po pár dnech popraskaných a dlouho by nevydržely.  Obešla jsem zahradu a sklidila všechno, co by se k nim mohlo hodit. Trouba je připravená, rukavice potřebné ke zpracování chilli papriček taky, tak jsem se do toho pustila.

Na zapékací mísu jsem nakrájela:

100 g tomatillo verde

150 g zelených rajčat

100 g chilli papriček, nijak poctivě nečištěných, pár semen jsem nechala

1 kg rajčat u kterých vždy vykrajuju tvrdá místa kolem stopky

Přidala jsem:

0,5 polévkové lžíce soli

2 polévkové lžíce cukru

100 ml obyčejného octa (kvasného)

100 ml oleje řepkového, může být i olivový

Poměrně dost bylinek: tymián, bazalka, estragon

Asi tak hodinu jsem všechno pekla v troubě na 200 st. Po upečení jsem zeleninu rozmixovala, přelila na pánev a vařila, aby se odpařila tekutina.

Teď už jen přelít do skleniček a sterilizovat v mikrovlnce. Počítám na malé skleničky asi tak 1-2 minuty. Obrátím dnem vzhůru a nechám vychladnout. 

Příště přidám česnek který milujeme, ale asi budu opatrná. Někde jsem četla, že při konzervaci se kombinace česnek a olej se nemá ráda. Mírně řečeno. V článku to bylo popsáno jako důrazné varování před možností otravy. Česnek jsem dřív přidávala bez obav snad do všeho slaného nakládání, po přečtení  jsem trochu znejistěla.