Pletení

Nevím proč, ale nikdy jsem se nenaučila háčkovat. Vím co je krátký a dlouhý sloupek a kromě botiček pro moje děti jsem v životě nic neuháčkovala. Než jsem pochopila vzorek na botičky, které jsem chtěla uháčkovat prvorozenému synovi, tak se mi narodila dcera. Mají mezi sebou víc než dva roky. 

Plést jsem začala ve svých sedmnácti. Svetr s kapucí z hooodně silné vlny. Měl jeden rukáv delší o pár řad. Byla jsem na své dílo hrdá. Potom následovalo období bez ručních prací a až mé první těhotenství (rizikové,  které jsem z poloviny proležela) mě donutilo pracně sehnat  trochu vlny a zabavit se něčím užitečným. Pustila jsem se do svetříku pro miminko. Myslela jsem malé miminko. I když syn nebyl zrovna malé miminko, tak stejně svetříku dorostl po půl roce. Byl žlutý a měl modré rukávy. Nebyly k sehnání střihy, nebyla ke koupi vlna. Vzory se většinou vyměňovaly u pískoviště a podpultové zboží měl jen ten, kdo měl známé v galanterii. Ty jsem neměla, tak jsem sháněla, kde se dalo a brala co bylo.  Co do množství, kvality  i co do barvy. Naštěstí po narození dcery jsem měla zdroje z ciziny, tak jsem se do pletení na děti mohla vrhnout s větším nadšením. To mě vydrželo až do období před revolucí, kdy se přešlo na kupované oblečení. Nějak zmizel volný čas. 

Nedávno jsem dělala pořádek ve sklepě a objevila spousty zbytků vlny. Než jsem přestala plést, tak jsem celou rodinu opletla svetry na  které  jsem sehnala spousty zbytků vlny. Protože moje maminka taky pletla, sehnala si taky  spoustu zbytků vlny.  K  tomu pár kilo na svetry  které  jsem už neupletla já ani ona a dohromady to dalo docela dost. Dokonce jsem objevila dva nedopletné. Ty jsem vypárala a přemýšlela co s tou hromadou. Dalo by to na dost svetrů, ale do těch se mi nechtělo.  Jako rozcvičku, jestli ještě vůbec umím držet  jehlice,  jsem zahlédla pletené polštáře. Na ty jsem nepotřebovala nic jiného než vlnu, jehlice a centimetr. To jsem vlastnila, copánkové vzorky jsem si vymyslela a během pár dní jsem upletla tři. Jedním jsem obdarovala dceru a dva používám v zimě. 

Spotřebovala jsem minimum ze zásob vlny a přemýšlela co dál. Zalíbilo se mi plést doplňky do bytu. Možností moc není a tak jsem hledala inspiraci na internetu. Objevila jsem přehozy na postele/deky  a ty mě moc lákaly. Škoda jen, že většina byla háčkovaná a to já neovládám. Představa, že potřebuju mít nahozeno na jehlici stovky ok, tak to jsem zavrhla hned. Navíc, nezpevněné by se to hrozně vytahovalo. Musela bych pletené dílo přichytit k podšívce a to se mi nechtělo. Naštěstí jsem objevila modulové pletení – a to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Modulové pletení  má hodně výhod. Je ideální na spotřebování všech možných zbytků i různě silných vln. Je relativně pevné, zpevněné krajovými oky. Na jehlici je vždy jen jedna část, velká tak, jak je velký čtverec. Rozhodla jsem se pro čtverce. Dají se i kombinovat malé s většími, ale to jsem zavrhla.  První přehoz/deku  na postel zabavil manžel.  Moc se mu líbila a vůbec mu nevadilo, že jsem neodhadla velikost a musela nastavovat na jiné straně a úhlopříčky jsou rozházené a nejdou jedním směrem. Chybka o které vím já, ale zatím si jí nikdo jiný nevšiml.  Přehoz/deku  zahlédla moje dcera a moc se jí líbila. Tak jsem sedla a vybrala vlnu barvy, která by se jí mohla líbit a už je upletená. Až přijede, bude jí mít jako překvapení. Objemné překvapení. Objemné vzhledem k tomu, že ho musí zabalit do kufru a domů přepravit v zavazadle s váhovým limitem. Přehoz poletí do Anglie. Snad se jí bude líbit a když bude chladno trochu zahřeje.  

Té vlny ve sklepě bylo daleko víc, než jsem si zkraje uvědomila. Už když mě dcera přemlouvala, abych jí upletla alespoň malinkatý „přehozeček“, tak jsem jí vysvětlovala, že tolik vlny nemám. Mám. Už jsem se pustila do další, tentokrát mé deky.