Divoké husy a ledňáček v Praze

Pro nezapomenutelné zážitky nemusím cestovat daleko. Stačí mít štěstí a být ve správný čas na správném místě. Nádherné zážitky mám samozřejmě i ze svých cest, ale vzpomínka bledne a krásu teď nacházím u nás doma. Je to zvláštní, ale kvůli zážitku nemusím skákat padákem, létat v balonu. Určitě to jsou silné zážitky, ale všechny jdou naplánovat, zaplatit. Prožila jsem momentů, které zaplatit ani naplánovat nejdou. Třeba se budou opakovat, třeba ne.  Jsem ale moc ráda, že jsem to štěstí měla.

Na co asi nikdy nezapomenu je loňský listopad. Byl příznivý podzim a my jsme rychle dodělávali práce na zahradě. Když se začalo stmívat, sedli jsme si s manželem k jezírku a povídali si o tom, jak jsme to krásně zvládli. Byl to typický listopadový den. Bylo zataženo, skoro navečer, okolní Praha se uklidnila.Uslyšeli jsme nějaké štěbetání, kejhání. Stejné zvuky vyluzují divoké kachny, když se rozhodnou přistát na našem jezírku. Ale to bývá na jaře. Zvuky jsme slyšeli, ale nic jsme neviděli. Hledali jsme zdroj kejhání, který se přibližoval.  Od východu přilétalo hejno divokých husí. Neletěly moc vysoko, dodržovaly nádherné „V“ a neuvěřitelně nahlas si povídaly. Občas jedna vybočila z formace a podle nám neznámého klíče se zařadila jinam. Neskutečně důstojně propluly oblohou a zmizely.  Absolutní nezájem o to, co se děje na zemi.  Bylo ticho, slyšet bylo jen jejich hlasité kejhání. Co si asi povídali? O tom, že bloudí, že letí nad Prahou nebo se dohadovaly, která zaujme jakou pozici? Nebo okřikovaly ty husy, které vybočí z formace, že letí moc pomalu nebo moc rychle? Škoda, že nad námi nevede pravidelná trasa. Kvůli takovému zážitku bych klidně seděla venku v zimě a čekala, že je zase uvidím.

Ze druhého zážitku se nemůžu vzpamatovat ještě teď. Musím ještě napsat, že bydlíme 20 minut od centra Prahy. Předevčírem jsme seděli na terase a jak jinak, plánovali jsme, co je potřeba na zahradě zvládnout. Na javoru za jezírkem se objevila tyrkysová skvrna. Nejprve mě napadlo „motýl“ – nesmysl. Je zima a takové výrazné zabarvení jsem v životě v Čechách neviděla. Začala jsem šeptem navádět manžela, kam se má podívat. Samozřejmě, já zahradník, jsem si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje javor, tak to pár vteřinek trvalo. Mezitím mě došlo, že to musí být jedině ledňáček. Snažil se udržet na tenkých větvích, když se mu to nepodařilo, vzdal to a odletěl. Než jsem vylíčila manželovi krásu, co jsem viděla, ledňáček přiletěl znovu.  To už jsem věděla, že javor je javor a manžela jsem nasměrovala tak, aby ho viděl i on. Potvrdil, že je to ledňáček, něco neuvěřitelného – tady, na tomto místě tak krásný ptáček. Opravdu není veliký, ale o to krásněji vybarvený. Klidně bych mu poskytla všechny naše ryby v jezírku. Jen kdyby chtěl. Už tajně, v duchu, plánuju, jaké bidýlko na přistání mu u jezírka vybudujeme… Pochybuju, že se ale vrátí.  Krásné fotografie ledňáčků jsem objevila na stránkách Jana Halady http://www.fotohalady.cz/galerie.php?s=2

Samozřejmě nikdy v tak důležitém okamžiku není k dispozici nic na focení. Nakonec jsem ale ráda. Zůstane to uloženo v mé hlavě jako můj krásný obrázek, vzpomínka. Stejně bych nikdy nebyla schopná vytvořit fotografii hodnou originálu.

pixabay.com

Stejně tak vzpomínám na příhodu, která se mi stala před hodně lety. Byla jsem sama doma a šla jsem si v noci sednout na zahradu. Doprovázela mě naše fenka špice. Milovaná Kačenka. Měla bílou špičku ocásku. Ve tmě jsem krásně poznala, kde právě je. Běhala na trávníku kousek ode mě. Najednou se objevil velký stín a začal kroužit nad námi. Tichý létající stín, jasně sova. Veliká a naprosto tichá. Kačenka vážila sedm kilo, a když stín začal nalétat nad ní, vyskočila jsem a snažila jsem ho zaplašit. Stín si sedl na sousedovu převislou břízu a čekal, co se bude dít. Popadla jsem Kačenku a zbaběle utekla domů. Co kdyby? Někdy, později jsem viděla prolétat velikou sovu nad zahradami. Potvrdilo mě to, co jsem si myslela. Velkou sovu zaujala bílá špička ocásku naší Kačenky. Bylo to krásné a strašidelné. 
 ...
Ledňáček  si k naší radosti jezírko oblíbil a po týdnu se opět vrátil. Návštěvy jsou asi častější, protože ryby se vždy na dlouhou dobu schovají.

Naše domácí zvířátka.

Nejsem majitelem žádného exotického zvířete, nejsem ani majitelem užitkového zvířete. Bylo období, když byly děti malé, kdy jsme pořídili pár slepiček liliputek a jednou i dva králíky pro děti a na spásaní  zahrádky.  Hlavní problém by nastal,  kdyby se zvířata musela zabít. Manžel jedině tak kapra a já nezabiju vůbec nic.  Pavouky raději vynáším z bytu. Věkem je to s hmyzem lepší, ten zabít dokážu – ale rychle.  Tak, aby je to nebolelo. Výjimka jsou slimáci. Ty hubím s nadšením a bez výčitek svědomí.  Slepiček nás zbavila kuna a králíky zabil bulteriér. Oboje bylo nechtěné. Ale stalo se a další užitková zvířata jsme nepořizovali. 

 

Grace

Doma s námi žije psí slečna Chodského psa. Nebo je to obráceně a my žijeme s ní?

Papoušek Sparkie,  veretán, kterého máme 20 let a za celou dobu se naučil říkat jen „Ahoj“. „Ahoj“ vyslovuje  rozlobeně, mazlivě, hravě, rozčileně. Podle nálady.  Když jsme ho kupovali v tehdejším zverexu v Lidické ulici, tak jsem se informovala, jak je starý. Prý půlroční. Lhali, už tehdy to byl postarší samotář. Není přítulný, ale patří k nám a necháváme ho volně na kleci. Občas sletí/spadne na zem a chodí za námi všude tam, kam se hneme my. Nelétá. Nesnáší krmení pro ptáky (s výjimkou bílé slunečnice), miluje tvrdý sýr, sušenky, oříšky, občas nějaké ovoce. Kupujeme mu krmení pro exoty, necháme ho, aby si vybral co mu chutná a zbytek dostávají ptáci na zahradě. 

Grace pozoruje Sparkieho na procházce

Letos jsme opět pořídili akvárko. Po dvaceti letech. Kamarád nás obdaroval endlerkami a my jen nestačíme koukat, jak se akvárko přeplňuje rybičkami.  Akvárko je pozůstatek po závojnatkách, které jsme pořídili do jezírka a potřebovali jsme je přezimovat v teple. Závojnatky (po  celozimním  pobytu u nás doma) sežraly v jezírku sousedovi kočky během jednoho odpoledne.  Na čištění skla v akvárku jsme přikoupili 2 sumečky. Utěšeně rostou, ale řasou se nekrmí, čekají, až hodíme krmení, potom se rozhýbou a pustí se do rvačky o krmení. Skla od řas čistím já. Endlerky se množí geometrickou řadou. Zabít je nedokážeme, tak jsme jim celé léto odkládali konec tím, že jsme je vypouštěli do jezírka. Přezimovat nedokážnou. Teď už je moc velká zima, tak jsme jako přirozeného likvidátora pořídili Betu. Doufala jsem, že to množství malinkých rybiček bude mizet. Bála jsem se, že beta bude ožírat ploutvičky dospělých. Beta krásně pluje akvárkem. Krmí se suchým s ostatními a rybek si vůbec nevšimne. Počítám, že na jaře bude víc ryb než vody a krmení budeme pořizovat na kila. Možná se ještě ponořím na internet a budu hledat dalšího dravce. Při mé smůle sežere betu, sumečky a endlerek si nevšimne. 

Čerstvě založené akvárko.

Občas se o byt dělíme s nežádoucími obyvateli zahrady. Někdy přijde na návštěvu myška. Jedna mi nevadí. Projde se po pokoji, zmizí za nábytkem, zjistí, že místo je již obydleno a odejde opět na zahradu. Jen je potřeba nechat otevřené dveře na terasu aby měla únikovou cestu. Co je to jedna myška proti 25? (těmi posledními,  jak říká manžel).  Bylo to před mnoha lety, kdy se jedna myší maminka rozhodla porodit v našem sklepě. Moc tam nechodíme a tak se tam spokojeně vylíhlo asi několik generací. Když zjistily, že tam moc k žrádlu nenajdou, nenápadně se přesunuly do patra a zabydlely se v celém bytě. Objevili se pár dní před vánoci. Takový generální úklid jsem v životě neabsolvovala. Myši byly všude. Zabít je, to přede mnou nešlo, manžel je musel chytat a vypouštět na zahradu. Zabíjel je pouze, když jsem u toho nebyla.  Zvítězili jsme díky nastraženému jedu. Naštěstí to bylo v době, kdy s námi nežil žádný pes. Boj s myšičkami trval přesně do vánoc. Den před nimi jsme odstěhovali nábytek na místo, samozřejmě i kuchyňskou linku, potraviny uložily do špajzu, zametli jsme mouku, kterou jsem sypala na zem, abych poznala podle stop,  jestli už jsou všechny pryč. Poslední dvě jsme našli – jednu živou ve vysavači, ven jí nepustila zpětná klapka u sáčku, druhá byla mrtvá na parapetu, v květináči,  kde asi  hledala vodu. Obě s námi prožily vánoce.   

Dalšími nežádoucími obyvateli jsou pavouci. Všech možných velikostí. Pavouky toleruji do doby, než jich je moc a nevytvoří si pavučiny kolem oken. Potom nastupuje manžel s vysavačem a jejich obydlí zlikviduje. Pravidelná invaze přichází s podzimem, kdy se stěhují ze zahrady do tepla bytu. Letos byla výjimka, stěhovali se i v létě. Zase pro změnu do chladu bytu.  Pokud já narazím na normálního pavoučka já, dokážu ho polapit a vypustit do zahrady sama. Horší to je s velkými, těm říkáme Boženky, to volám na pomoc manžela. Ty musí vypouštět on. 

 

Tisíce pavoučků. Někteří určitě navštíví i náš byt.

Občas na návštěvu zabloudí nějaký ptáček, to pak mám starost s opatrným chycením. Pokud sám nenajde cestu ven. Naše psí slečna ptáčky nemá ráda, tak je u toho hodně křiku, abych jí zahnala a ona vetřelce nemohla ulovit. 

Sýkorka s natlučenou hlavičkou. Po odpočinku odlétla na zahradu.

Recepty na konzervování tomatilla verde.

Před prvními mrazíky jsem se pustila do zavařování zeleniny v ohrožení. Jako první na řadu přišlo tomatillo. Sklidila jsem 5 kilo čisté váhy po odstranění slupek a omytí.

Pečená tomatillo salsa.
Původní recept jsem upravila podle naší chutě.
http://foodinjars.com/2013/09/small-batch-roasted-tomatillo-salsa/

Suroviny:
700g tomatillo
5 stroužků česneku
1/2 hrnku drobně krájené cibule
3 chilli papričky, nahrubo nasekaná (nebo podle odvahy)
3 lžíce limetkové šťávy (koncentrát)  
1 čajová lžička mletého koriandru
1 lžíce mořské soli
1 lžíce cukru
špetka mletého římského kmínu 
1 čajová lžička pepře
čerstvé oregano (nebo čerstvý koriandr)

Postup:
Předehřeju troubu na 200 stupňů C.

Nakrájím očištěná, omytá tomatilla na polovinu a dám řeznou stranou na pekáč. Přidám stroužky česneku. Peču cca 15-20min (dokud nezačnou hnědnout)

Přendám naběračkou i s česnekem do hrnce, kde se budou mixovat.

Do tekutiny, která při pečení tomatilla pustila, nasypu cibuli a chilli papričky a ještě pár minut peču. Cibule a paprička změkne, tekutina se mírně odpaří. Kdyby jí zůstalo moc, je lepší jí nechat a hustotu salsy podle potřeby naředit.

Všechny suroviny dám do hrnce k pečeným tomatillům a mixuju mírnou rychlostí, nesmí vzniknout kaše!

Salsu přivdu k varu. Naplním horkou směsí skleničky, 15min sterilizuji ve vodní lázni.

Podle původního receptu je trvanlivost této salsy až jeden rok. Hodně ubírám na okyselení, ukládám do lednice a i kdyby byla skladovatelná rok, stejně do pár týdnu zmizí. 

Tomatillo Salsa
Opět recept upravený, ale základ receptu
 http://marriedwithdinner.com/2008/11/03/green-in-the-bank/

1,5 kg tomatillo, krájené (váha po oloupání a omytí)
1/2 hrnku nakrájené cibule
6 chilli papriček (podle odvahy)
6 stroužků česneku, lisovaného
1 lžička pepře (v receptu římský kmín, na mě moc aromatický a dala bych ho maximálně špetku)
1 lžička oregano
1 lžíce soli
1 lžíce cukru
125 ml jablečného octa
 5 lžic limetkového koncentrátu

Ve velkém hrnci jsem směs všeho přivedla k varu. Pak jsem snížila teplotu a 10 min dusila.
V hrnci jsem směs rozmixovala a znovu přivedla k varu. Vždycky v této části receptu ochutnávám a přidávám koření podle chutě.

Hotovou salsu jsem nalila do připravených sklenic,  odstranila vzduchové bubliny a otřela okraj. Po zavíčkování jsem sterizilovala 15 min ve vodní lázni (15 min po vložení do vařící vody)

(Vím, že před konzervaci musí být chuť hodně výrazná a až skladováním postupně nabere na jemnosti. Tato salsa je kyselá opravdu hodně. Příště snížím kyselé suroviny na polovinu. Stejně tak se mi zdá hodně řídká a tak asi podle potřeby odeberu tekutinu, která vznikne při dušení. Redukovat nejde, protože tomatillo by se dusilo moc dlouho. I když jsem okyselující složky ponížila, tak si se skladovatelností hlavu nelámu. Skladuju v chladu a množství je tak malé, že ho brzo sníme)

Nakládané tomatillos.
Na styl našich našich nakládaných okurek.

500 g tomatillo (loupané, omyté, krájené na polovinu nebo na čtvrtiny.)

Nálev:
1 litr vody
250 ml octa
1 lžička kyseliny citronové
150 g cukru
25 g soli

Do každé zavařovací sklenice:
1 stroužek česneku
1/2 lžičky sušené oregano
1/2 lžičky celého kmínu
10 kuliček celého černého pepře

Celá tomatilla jsem narovnala do sklenic, a zalila svařeným, horkým nálevem.Sterilizovala jsem 10 min ve vodní lázni.

Recepty z tomatillo verde.

Tomatilla zbavená slupky a omytá zpracovávám nejradeji do letních receptů které jsem si upravila podle našich chutí. Ve všech receptech používám množství podle toho, jak se na zahradě urodilo a podle toho, jak velký hlad je.. 

-Pečená zelenina. Vhodný doplněk k masu nebo jak jí mám ráda já – bez masa.  Doplněná oblíbenými bylinkami jako je tymián, rozmarýn a hlavně oregano je to lahůdka. Na pečení zpracovávám hlavně směs zeleniny,  co mi roste na zahradě – rajčata, papriky, cukety, chilli papričky. Kupuji cibuli, česnek (nepěstuji, máme velkou spotřebu a moje zahrada by nestačila). Na nakrájenou směs zeleniny naleju olej, osolím, opepřím, přidám oregano (rozmarýn, tymián) a dám do trouby na cca 200st.  Když začne hnědnout horní vrstva zeleniny, přidám půlená tomatilla  která směs zahustí a příjemně posunou chuť. Když směs zeleniny s masem, tak okořeněné maso prudce opeču na oleji a dávám pod směs zeleniny a vše peču tak, jak jsem psala. 
 

-Další recept z tomatilla je salsa. Po mexicku pálivá. Salsa je studená pikantní omáčka, která se konzumuje s tortillou nebo jako příloha k masu. Můj recept je jednoduchý. Nadrobno nakrájím tomatillo, rajčata, cibuli, chilli papričku směs okořením čerstvým oreganem, solí a pepřem. Máme rádi česnek, tak přidávám i česnek. Doleju trochu oleje. Tomatillo má příjemně nakyslou chuť tak se šťávou z limetky šetřím. Je možné i použít mixer, ale tam jsem opatrná. Cibule mixováním hořkne, tak jí přidávám do hotové drobně nakrájenou. Rychlost mixování raději na minimum, nemám ráda pastu, mám ráda drobné kousky. 

-Drůbeží maso zapečené se salsou. Kuřecí prsa okořením, prudce opeču na oleji, přidám salsu a dusím pod pokličkou maximálně 20 min. 

-Zelená smažená rajčata.  Připravená tomatilla nakrájím na plátky silné cca 1,5cm, osolím, opepřím, někdy přidám česnek. Obalím v klasickém trojobalu - mouka, rozšlehané vajíčko, strouhanka. Do strouhanky přidávám drcené kukuřičné lupínky (cornflakes). Ty rozdrtím v mikrotenovém sáčku válečkem. Smažím jako klasické řízky.

Vaření s tomatillem verde.

Tomatillo (co pěstuji já) je nakyslé chuti, tvarem připomíná rajče, jen nemá tolik šťávy. Dužnina je kompaktní s  malými zrníčky. Před zpracováním se oloupe vnější obal. Obal je zelená slupka která postupně hnědne a papírovatí. Po odstranění slupky zůstane plod, který připomíná zelené rajče. Vždy zůstane zelené. Když je přezrálé, mírně zežloutne. Plody (zbavené obalu) dám do vlažné vody (nejlépe s jarem) a omyju lepkavou vrstvičku. Potom tomatillo pořádně opláchnu vlažnou vodu a je připravené ke zpracování.

Tomatillo nesnáší dlouhý var. Proto ho přidávám do receptů tak, aby se tepelně zpracovávalo maximálně 20 minut. 

Ideální doplněk k tomatillu je čerstvý koriandr. U nás zatím zelený koriandr není v oblibě. Nesnáším jeho vůni, připomíná mi nějaký hmyz, který znám ze zahrady. Nemůžu si vybavit který to je, ale přesně vím, že tak páchne, když se rozmáčkne. Tak proto v mých receptech koriandr nahrazuji oreganem. Snad se mi chuť změní a začnu ho používat. Koriandr je dost nezastupitelný v mexické kuchyni. 

Komu vadí mírná kyselost může přidat na vyrovnání chutí cukr.

Nahořklost plodů je s největší pravděpodobností způsobená nevhodnými teplotami při pěstování. Při ideální teplotě kolem 20-25st. je chuť jen nakyslá. Po hořkosti ani stopa. Hořkost byla cítit hlavně při teplotách nad 30st. a teď,  kdy noční teploty jdou pod 10st. Chuť se vyrovná vhodným okořeněním bylinkami, okyselením, přidáním špetky cukru a soli. 

Skladování. Tomatillům nechte vnější slupky a uložte do chladu. Nejlépe ve vzduchotěsných nádobách. Vydrží po dobu několika týdnů až jeden měsíc. Mohou být rovněž zmrazeny celé nebo na plátky. Konzervované v kyselých nálevech vydrží i rok.

Použití:

Syrová - krájená, mixovaná, drcená do mnoha druhů studených omáček. Nezbytné do mexických sals. Dodávají svěží citrusovou příchuť.

Blanšírováná – do hrnce dejte tolik vody, aby plody byly ponořené. Přiveďte vodu k varu a vložte připravená tomatilla (bez slupky, omytá). Vařte přibližně 5 minut nebo dokud nezměknou. Sceďte a použijte celá nebo mixovaná do omáček. 

Grilovaná/pečená - vždy předehřejte troubu nebo gril.  Vložte plody a grilujte/pečte dokud se netvoří hnědé skvrny. Otáčejte. Čím víc je povrch tomatilla tmavší, tím víc kouřového aroma získáte. Nespálit! Používají se v kombinaci s grilovanou zeleninou, masem, mixované do omáček studených i teplých.

Pečení na pánvi - na těžkou pánev nalejte malé množství oleje a na rozpálený ojej vložte tomatilla. Opékejte dokud není slupka hnědá, přibližně 20 min. Nezapomeňte obracet. Použití je stejné jako u grilovaných.