Naše domácí zvířátka.

Nejsem majitelem žádného exotického zvířete, nejsem ani majitelem užitkového zvířete. Bylo období, když byly děti malé, kdy jsme pořídili pár slepiček liliputek a jednou i dva králíky pro děti a na spásaní  zahrádky.  Hlavní problém by nastal,  kdyby se zvířata musela zabít. Manžel jedině tak kapra a já nezabiju vůbec nic.  Pavouky raději vynáším z bytu. Věkem je to s hmyzem lepší, ten zabít dokážu – ale rychle.  Tak, aby je to nebolelo. Výjimka jsou slimáci. Ty hubím s nadšením a bez výčitek svědomí.  Slepiček nás zbavila kuna a králíky zabil bulteriér. Oboje bylo nechtěné. Ale stalo se a další užitková zvířata jsme nepořizovali. 

 

Grace

Doma s námi žije psí slečna Chodského psa. Nebo je to obráceně a my žijeme s ní?

Papoušek Sparkie,  veretán, kterého máme 20 let a za celou dobu se naučil říkat jen „Ahoj“. „Ahoj“ vyslovuje  rozlobeně, mazlivě, hravě, rozčileně. Podle nálady.  Když jsme ho kupovali v tehdejším zverexu v Lidické ulici, tak jsem se informovala, jak je starý. Prý půlroční. Lhali, už tehdy to byl postarší samotář. Není přítulný, ale patří k nám a necháváme ho volně na kleci. Občas sletí/spadne na zem a chodí za námi všude tam, kam se hneme my. Nelétá. Nesnáší krmení pro ptáky (s výjimkou bílé slunečnice), miluje tvrdý sýr, sušenky, oříšky, občas nějaké ovoce. Kupujeme mu krmení pro exoty, necháme ho, aby si vybral co mu chutná a zbytek dostávají ptáci na zahradě. 

Grace pozoruje Sparkieho na procházce

Letos jsme opět pořídili akvárko. Po dvaceti letech. Kamarád nás obdaroval endlerkami a my jen nestačíme koukat, jak se akvárko přeplňuje rybičkami.  Akvárko je pozůstatek po závojnatkách, které jsme pořídili do jezírka a potřebovali jsme je přezimovat v teple. Závojnatky (po  celozimním  pobytu u nás doma) sežraly v jezírku sousedovi kočky během jednoho odpoledne.  Na čištění skla v akvárku jsme přikoupili 2 sumečky. Utěšeně rostou, ale řasou se nekrmí, čekají, až hodíme krmení, potom se rozhýbou a pustí se do rvačky o krmení. Skla od řas čistím já. Endlerky se množí geometrickou řadou. Zabít je nedokážeme, tak jsme jim celé léto odkládali konec tím, že jsme je vypouštěli do jezírka. Přezimovat nedokážnou. Teď už je moc velká zima, tak jsme jako přirozeného likvidátora pořídili Betu. Doufala jsem, že to množství malinkých rybiček bude mizet. Bála jsem se, že beta bude ožírat ploutvičky dospělých. Beta krásně pluje akvárkem. Krmí se suchým s ostatními a rybek si vůbec nevšimne. Počítám, že na jaře bude víc ryb než vody a krmení budeme pořizovat na kila. Možná se ještě ponořím na internet a budu hledat dalšího dravce. Při mé smůle sežere betu, sumečky a endlerek si nevšimne. 

Čerstvě založené akvárko.

Občas se o byt dělíme s nežádoucími obyvateli zahrady. Někdy přijde na návštěvu myška. Jedna mi nevadí. Projde se po pokoji, zmizí za nábytkem, zjistí, že místo je již obydleno a odejde opět na zahradu. Jen je potřeba nechat otevřené dveře na terasu aby měla únikovou cestu. Co je to jedna myška proti 25? (těmi posledními,  jak říká manžel).  Bylo to před mnoha lety, kdy se jedna myší maminka rozhodla porodit v našem sklepě. Moc tam nechodíme a tak se tam spokojeně vylíhlo asi několik generací. Když zjistily, že tam moc k žrádlu nenajdou, nenápadně se přesunuly do patra a zabydlely se v celém bytě. Objevili se pár dní před vánoci. Takový generální úklid jsem v životě neabsolvovala. Myši byly všude. Zabít je, to přede mnou nešlo, manžel je musel chytat a vypouštět na zahradu. Zabíjel je pouze, když jsem u toho nebyla.  Zvítězili jsme díky nastraženému jedu. Naštěstí to bylo v době, kdy s námi nežil žádný pes. Boj s myšičkami trval přesně do vánoc. Den před nimi jsme odstěhovali nábytek na místo, samozřejmě i kuchyňskou linku, potraviny uložily do špajzu, zametli jsme mouku, kterou jsem sypala na zem, abych poznala podle stop,  jestli už jsou všechny pryč. Poslední dvě jsme našli – jednu živou ve vysavači, ven jí nepustila zpětná klapka u sáčku, druhá byla mrtvá na parapetu, v květináči,  kde asi  hledala vodu. Obě s námi prožily vánoce.   

Dalšími nežádoucími obyvateli jsou pavouci. Všech možných velikostí. Pavouky toleruji do doby, než jich je moc a nevytvoří si pavučiny kolem oken. Potom nastupuje manžel s vysavačem a jejich obydlí zlikviduje. Pravidelná invaze přichází s podzimem, kdy se stěhují ze zahrady do tepla bytu. Letos byla výjimka, stěhovali se i v létě. Zase pro změnu do chladu bytu.  Pokud já narazím na normálního pavoučka já, dokážu ho polapit a vypustit do zahrady sama. Horší to je s velkými, těm říkáme Boženky, to volám na pomoc manžela. Ty musí vypouštět on. 

 

Tisíce pavoučků. Někteří určitě navštíví i náš byt.

Občas na návštěvu zabloudí nějaký ptáček, to pak mám starost s opatrným chycením. Pokud sám nenajde cestu ven. Naše psí slečna ptáčky nemá ráda, tak je u toho hodně křiku, abych jí zahnala a ona vetřelce nemohla ulovit. 

Sýkorka s natlučenou hlavičkou. Po odpočinku odlétla na zahradu.